Nedávno jsem zde publikoval svou starší úvahu, která se věnuje minutovým hrám. V tomto příspěvku bych si na ní dovolil volně navázat a to svým pokusem o vlastní .m:h. Napsána byla též v únoru 2014 a podle mého odhadu by nemusela přesáhnout minutu a deset vteřin. Pracovně jsem ji nazval: „Zvídavé dítko“. Třeba vás to i pobaví...
.m:h - ZVÍDAVÉ DÍTKO
Ozývají se typické zvuky hypermarketu.
Šum lidí a zboží, pípání pokladen.
LUCINKA: Maminkó, hovno je sprosté slovo?
MAMINKA: Ano, Lucinko, je. (Nakládá zboží do košíku.)
LUCINKA: A mámi, proč je hovno sprosté slovo?
MAMINKA: Lucinko tiše, prostě to tak je.
LUCINKA: A maminkó, hovno se neříká, viď?
MAMINKA: Ne, neříká Lucinko a ty už to taky neříkej... (Netrpělivě.)
LUCINKA: Hovno! Hovno! Hovnó! (Křičí dětským hláskem mezi regály.)
MAMINKA: Lucinko! Co jsem řekla?! Ticho,… buď prosím chviličku zticha. Maminka zaplatí a pak půjdeme do parku na houpačky, ano?
LUCINKA: Ano maminko.
Zvuky pokladny.
PRODAVAČKA: Kolik rohlíků? Bylo vše v pořádku? (Suše, otráveně.)
MAMINKA: Deset. Ano. (Nakládá zaplacené zboží.)
LUCINKA: A maminkó?
MAMINKA: Copak Lucinko?
LUCINKA: Proč má ta paní prodavačka vousy?!
Pokladna ještě párkrát pípne.
Asi takhle: Píp, píp, pííp.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.