Smrt má skutečně kosu!

Ve dnech 24. a 25. dubna uvedlo Divadlo Na zábradlí premiéru maďarské hry Viktora Bodó a Júlie Róbert Anamnéza. Režie se tentokrát chopil slovenský režisér Rastislav Ballek. Jsme ve staré socialistické nemocniční čekárně a v pozadí scény, kterou navrhoval Svatopluk Sládeček, je velký výtah. Jakub Žáček jako Jakub přichází do nemocnice. Sedí, čte scénář a zkouší si srdceryvný pláč nad smrtí vlastní matky, kvůli které do nemocnice přišel. Tak začíná jeho a naše velké putování nesmyslným systémem nemocnice a celého zdravotnictví.

Rozjíždí se série více či méně vtipných, absurdních, groteskních scének, v nichž se tématizuje to, co ke zdravotnictví patří. Složitost nemocničních komplexů, nerudnost sester, lékaři, kteří se o své pacienty nezajímají, týrají je, nesmyslnost zdravotního systému a jeho regulí, ale i jednání politiků o (ne)udílení dotací, a tak dále. A navíc jsou tu všichni tak trochu ujetí. Ovšem nejde tu jen o zdravotnictví. Jde tu také o život (nebo něco takového). A o smrt. A o lidi. Skrze lehce nonsensové výstupy plné absurdit, černého humoru, tragikomiky, ironie a nadhledu (!) inscenace ukazuje (a možná i kritizuje) lidskou povahu a dnešní společnost.

První, co mě po druhé premiéře napadlo je, že je to trochu jako u Kafky. Svět nesmyslných pravidel, zákazů a příkazů. Svět, který řídí despotický vrátný Franta Mazel, kterého nehraje nikdo jiný než Petr Čtvrtníček. A všichni jsou tu pološílení a lhostejní. Ale „životem smrt nekončí.“ 

Divadlo Na zábradlí - Anamnéza // zdroj: web divadla // foto: KIVA

Inscenace funguje velice dobře jako celek, ač se to na první pohled nemusí zdát. To, že vám to třeba nedává moc smysl a nejste schopní z toho něco poskládat, je možná právě záměrem. Co totiž dneska dává smysl? A konkrétněji – co ve zdravotnictví dává smysl?! Výše jsem za slovem nadhled napsala v závorce vykřičník. Bylo to zcela záměrné, neboť tento nadhled je v této inscenaci nesmírně důležitý. Pokud byste se chtěli dojmout nad těžkým životem doktorů, saniťáků či nad osudy pacientů, pustě si raději Nemocnici na kraji města nebo Ordinaci. Zde na dojímání není prostor. Cokoli, co má potenciál být nějak patetické, co by vás mohlo chytit za srdíčko, je vzápětí shozeno. Tak třeba monolog Saniťáka (Ladislav Hampl), který vypráví o svém zážitku s těhotnou ženou, jejíž dítě se narodilo mrtvé a i matka nakonec zemřela. On se z toho samozřejmě viní a pláče. Když už jsem si říkala, jestli to myslí vážně, že po eskapádě černého humoru zařadí takový dojáček, přichází Jakub a stopne Hampla s tím, že by měl ubrat, a že nejspíš celou scénu škrtne.

Celou dobu se tematizuje divadlo a to nejen tak, že se často vytvářejí paralely mezi zdravotnictvím a kulturou (možná úplně stejně podfinancované). Herci vystupují z rolí, komentují dění, hraní svých kolegů, komentují celou inscenaci. Vypadá to vlastně jako zkouška. Princip brechtovského divadla velice účinně zamezuje ztotožnění, soucitu či pochopení postav. A do toho všeho přijde Stařík (Jiří Ornest) s tím, že „Aristoteles je čůrák a trojí jednota je blbost“. A protože každá správná inscenace musí mít písničku, servíruje nám jí Ballek hned dvakrát. Poprvé hrají zdatní hudebníci Miloslav König a Jiří Vyorálek (Primář) na kytary a podruhé celé panoptikum života lidského zakončí píseň z muzikálu All that jazz Bye bye life, která je v kontextu inscenace nesmírně přiléhavá a nakažlivá. Mimochodem, König hraje pacienta, Nemocného Mikuláše, který má prapodivně poraněnou ruku, tutéž, kterou má v současné době poraněnou i König.

Nejsem schopná říci, jestli byl v tomto představení někdo, kdo by hrál špatně, nebo kdo by pokulhával za ostatními kolegy. König, Vyorálek, Čtvrtníček, Kubátová a všichni ostatní herci jsou obdařeni velkým smyslem pro ironii a nadsázku. Díky (pověstné) sehranosti herců Zábradlí tato inscenace drží pohromadě, herci zcela evidentně často improvizovali. Což si nemůže každý soubor dovolit. Rozhodně to není inscenace, která by se nějak vymykala ze stylu á la Zábradlí, naopak velmi dobře do něj zapadá. A rozhodně je to inscenace, která se bude ještě vyvíjet. Ač mohou některé vtipy působit lacině a prvoplánově, přesto se bavíte, a která má nějakou výpovědní hodnotu. A rozhodně stojí za to jí vidět.

A celé poučení z inscenace? 

No, že Smrt (Stanislav Majer) má skutečně kosu!

DIVADLO NA ZÁBRADLÍ – Viktor Bodó, Júlia Róbert: Anamnéza. (režie Rastislav Ballek, dramaturgie Dora Viceníková, premiéry 24. a 25. 4. 2015)