#DÍTĚ: Velbloud, ryba, slepice

Dítě v Dlouhé, 19. ročník festivalu pro děti a jejich dospělé

Naivní divadlo, Liberec

T. Jarkovský, J. Vašíček: Velbloud, ryba, slepice...

režie: Jakub Vašíček

Když jde příběhu o život…

Na tandemu Jarkovský-Vašíček mě baví jejich dramaturgické uvažování, převypravování klasických pohádkových příběhů směrem k současnému uvažování, současné době (Perníková chaloupka v Divadle Minor, A do třetice všeho… z hradeckého Divadla Drak, Z tajného deníku Smolíčka Pé ve Studiu DAMÚZA v režii Jakuba Vašíčka, Ošklivé kačátko z Divadla U staré v dramaturgii Tomáše Jarkovského) ve spojení s nápaditou a náznakovou scénografií. Oba jsou to mladí a progresivní tvůrci, kteří přemýšlejí nad divadlem pro děti a nezanedbávají žádnou ze složek, díky čemuž vznikají působivé, zábavné a smysluplné inscenace nejen pro dětského diváka.

Velbloud, ryba, slepice aneb Námořnická historie pro mě osobně naplňuje bohužel jen málo z toho, co mě na této dvojici baví a fascinuje. Inscenace je poskládaná ze tří klasických pohádek – Ošklivé káčátko (nebo tedy Ošklivý velbloud), O rybářovi a zlaté rybce a O kohoutkovi a slepičce. Tyto tři příběhy vyprávějí tři zvířata – velbloud, zlatá ryba a slepice. Rámec pohádkám tvoří námořníci, kteří převáží cirkus. Hlad kapitána donutil, řečeno s Cimrmanem, „sežrat psy“. Postupně si tedy vybírá zvířata, která chce zabít a sníst. Ta vždy kapitánovi nabídnou, že budou vyprávět svůj životní příběh a díky tomu se zachrání. Zde vidím základní dramaturgické problémy, a to narativní rámec (mluví se, mluví se, mluví se) a našroubování příběhů na příběh. Základní poučení námořnické linie mi poněkud schází, stejně jako nespatřuji souvislost se třemi pohádkovými příběhy (vyjma toho, že příběhy musí zaznít, aby se zvířata zachránila). Ani pohádky nepropojuje společné téma, jak je to třeba v případě inscenace A do třetice všeho…, kde je tematickou spojnicí rodičovství.

Velbloud, ryba slepice. // foto: Josef Ptáček // zdroj: web Naivního divadla

Další klíčový problém, úzce související s dramaturgií a tím, „o čem to je“, je místy až bolestivá délka, protahování, vycpávání a přecpávání srandičkami a fórky, výtvarnými nápady, písničkami nebo téměř až podbízivým okouzlováním publika. Ona snaha být za každou cenu vtipný a pobavit děti rozmělňuje pohádkové příběhy, které jsou pak dohromady jen sérií zábavných výstupů, ze kterých si neodnesu žádné sdělení (nechce se mi použít školometsky znějícího „nepoučí“). Jen v případě prvního vyprávění, parafráze na pohádku Ošklivé káčátko (změní se zvíře a ekosystém), je příběh nejkoncentrovanější na téma jinakosti. Ale například pohádka O kohoutkovi a slepičce je soustředěná čistě na kouzla (kohoutek je totiž kouzelník), ale to, že je kohoutek sobecký hlupák a slepička pro něj podstoupila obrovskou oběť, aby jej zachránila, je odsunuto.

Na závěr je ale nutno dodat, že jde o inscenaci starou téměř šest let. Všechny mně známé inscenace Vašíčka-Jarkovského jsou data novějšího, těžko tedy srovnávat, lepší konstatovat, že progres je více než patrný.