Catherine Zambon: Můj bratr, má princezna / Mon frère, ma princesse
překlad: Natálie Preslová / režie: Petr Hašek
překlad: Natálie Preslová / režie: Petr Hašek
Obrácený svět - svět naruby
Předposlední skica posledního večera v podání Malého divadla z Českých Budějovic byla oceněna, pokud se nemýlím, nejdelším (vedle Projektu Nuda) potleskem. A právem. V prvé řadě je to zásluha citlivého, poetického a na (i)maginaci pestrého textu Catherine Zambon. Můj bratr, má princezna je příběhem pětiletého Alayna a jeho starší sestry Niny, určený primárně mladému publiku. Domnívám se však, že je stejně tak silný a dojemný pro publikum starší, obzvláště pak rodiče.
Alayn má rád kytky a ptáčky. A do toho chce být vílou. Nininy vílí šaty a kouzelná hůlka jsou základními atributy jeho touhy. Matka je z toho bezradná, chce ho vzít k doktorovi, protože je přece nemocný. Otci je to tak trochu jedno. Na povrch především vyplouvá závažné téma trans-genderu, které umocňuje věk postav. Pětiletý Alayn je divný, je to debžot a mentál. Jen proto, že je – nebo chce být – jiný. Tahle divnost je „odměňována“ šikanou (slovní i fyzickou) nejen jeho, ale především jeho třináctileté sestry. Situace eskaluje v Ninin útěk z domova. „Jestli se Nina nevrátí, tak umřu“, říká Alayn své matce. A z nebe padá déšť petúnií, píše se ve scénické poznámce. Závěr hry je posmutněle a přemýšlivě smířlivý, kdy ve svém epilogu „demonstrují“ muži ve škole, kam přijdou v ženských šatech. Kromě odvážného tématu pro dětského recipienta se v textu ukrývá mnohem víc. Jen to odhalit – ať už dětskýma nebo dospělýma očima.
Dále je to pak zásluhou režie Petra Haška a značně přesvědčivým hereckým výkonům. Alayna navíc hraje malý chlapec – Jáchym Borovička. Scénická skica pracovala s bytostní divadelností, povyšovala významy textu, stejně jako on probouzela představivost a otázky pro děti i dospělé proměňovala v různorodé myšlenky či osobní úvahy. Malý domek na kolečkách, na zadní straně s propustným zrcadlem, které sloužilo jednak jako zrcadlo, jindy jako okno „kamsi“, poodhalovalo dění uvnitř, psala se na něj básnička. Celý domek znázorňuje Alaynův vlastní, dětský (i)maginativní svět, který prostupuje a narušuje svět méně chápavý hluboce kritický – svět dospělých (potažmo starších). Nevinný světopokojíček, v němž neexistuje divnost a jinakost, světopokojíček, v němž je cokoliv možné. Kromě absolutní účelnosti kulisy, ve druhém plánu naznačující i jiné prostory, právě zde vzniká veškerý význam. Z bezpečného prostoru, který je jen Alaynův, ve kterém může být sám sebou, vyvěrá veškeré ohledávání dětské identity, hledání sebe sama – vzniká a zároveň tu zaniká onen svět naruby, svět obrácený. Režijně dramaturgické pojetí přidává též několik významotvorných detailů. Každá z postav má visačku, na níž je napsáno, v jakém vztahu jsou jednotlivé postavy. Matka, otec, syn, dcera a kamarád. Kamarádova visačka je později přelepena jedním z Nininých lepíků a vzhledem k situaci se z něj „stává“ NErád, což odkazuje k jeho činům, kterých později lituje. Na emoce bohatou atmosféru výpovědí významně podporuje hudební složka.
Alayn má rád kytky a ptáčky. A do toho chce být vílou. Nininy vílí šaty a kouzelná hůlka jsou základními atributy jeho touhy. Matka je z toho bezradná, chce ho vzít k doktorovi, protože je přece nemocný. Otci je to tak trochu jedno. Na povrch především vyplouvá závažné téma trans-genderu, které umocňuje věk postav. Pětiletý Alayn je divný, je to debžot a mentál. Jen proto, že je – nebo chce být – jiný. Tahle divnost je „odměňována“ šikanou (slovní i fyzickou) nejen jeho, ale především jeho třináctileté sestry. Situace eskaluje v Ninin útěk z domova. „Jestli se Nina nevrátí, tak umřu“, říká Alayn své matce. A z nebe padá déšť petúnií, píše se ve scénické poznámce. Závěr hry je posmutněle a přemýšlivě smířlivý, kdy ve svém epilogu „demonstrují“ muži ve škole, kam přijdou v ženských šatech. Kromě odvážného tématu pro dětského recipienta se v textu ukrývá mnohem víc. Jen to odhalit – ať už dětskýma nebo dospělýma očima.
Dále je to pak zásluhou režie Petra Haška a značně přesvědčivým hereckým výkonům. Alayna navíc hraje malý chlapec – Jáchym Borovička. Scénická skica pracovala s bytostní divadelností, povyšovala významy textu, stejně jako on probouzela představivost a otázky pro děti i dospělé proměňovala v různorodé myšlenky či osobní úvahy. Malý domek na kolečkách, na zadní straně s propustným zrcadlem, které sloužilo jednak jako zrcadlo, jindy jako okno „kamsi“, poodhalovalo dění uvnitř, psala se na něj básnička. Celý domek znázorňuje Alaynův vlastní, dětský (i)maginativní svět, který prostupuje a narušuje svět méně chápavý hluboce kritický – svět dospělých (potažmo starších). Nevinný světopokojíček, v němž neexistuje divnost a jinakost, světopokojíček, v němž je cokoliv možné. Kromě absolutní účelnosti kulisy, ve druhém plánu naznačující i jiné prostory, právě zde vzniká veškerý význam. Z bezpečného prostoru, který je jen Alaynův, ve kterém může být sám sebou, vyvěrá veškeré ohledávání dětské identity, hledání sebe sama – vzniká a zároveň tu zaniká onen svět naruby, svět obrácený. Režijně dramaturgické pojetí přidává též několik významotvorných detailů. Každá z postav má visačku, na níž je napsáno, v jakém vztahu jsou jednotlivé postavy. Matka, otec, syn, dcera a kamarád. Kamarádova visačka je později přelepena jedním z Nininých lepíků a vzhledem k situaci se z něj „stává“ NErád, což odkazuje k jeho činům, kterých později lituje. Na emoce bohatou atmosféru výpovědí významně podporuje hudební složka.
Pokud odletíš do nebe,
stanu se oblakem a zachráním tě.
Pokud se propadneš do země,
stanu se králíkem, vyhrabu do ní díru a zachráním tě.
Pokud spadneš do vody,
stanu se leknínem a zachráním tě.
Ale do pekelného ohně pro tebe půjdu já sama.
stanu se oblakem a zachráním tě.
Pokud se propadneš do země,
stanu se králíkem, vyhrabu do ní díru a zachráním tě.
Pokud spadneš do vody,
stanu se leknínem a zachráním tě.
Ale do pekelného ohně pro tebe půjdu já sama.
VŠECHNA ČÍSLA MAGAZÍNU LE TISK
(klik na obrázek)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.