#DÍTĚ: Pozor, děti, přijela k nám pouť!

20. ročník festivalu pro děti a jejich dospělé

Divadlo rozmanitostí, Most
Mike Kenny: Pozor, děti, přijela k nám pouť!
režie: Jiří Ondra

Pozor, rodiče, dobré divadlo!

Inscenace Pozor, děti, přijela k nám pouť! podle textu britského dramatika Mika Kennyho, kterou v mosteckém Divadle rozmanitostí režíroval Jiří Ondra, uzavřela první festivalový den. Abych neplýtvala místem, přečtěte si nejprve reflexi kolegy Lukáše Křížka, který inscenaci reflektoval na festivalu VILOmeniny. Tam se dozvíte, o čem inscenace je a co si o ní myslí on. Já mám několik dodatků a poznámek.

Když jsem poprvé viděla mosteckou inscenaci v listopadu 2017 na VILOmeninách, krátce po premiéře, byla určená pro diváky od sedmi let. V současné době má ale divadlo na svých webových stránkách uvedenou cílovou skupinu 10+. Nepovažuji to za úplně šťastný krok. To, čeho si na Ondrově inscenaci cením nejvíce, je přímé zacílení právě na děti kolem šesti-sedmi let. Na VILOmeninách seděly v publiku děti v rozmezí pěti až devíti let, často navíc sourozenci, kteří jsou shodou okolností i ústřední dvojicí inscenace. Bez dechu sledovaly působivé obrazy naplněné tématem, kterému rozumí, protože je jim důvěrně známé – snad každého mladšího sourozence někdy strašil ten starší. Nejsem si tak úplně jistá, zda to na děti 10+ už není „moc málo“. Kdyby tvůrci přistoupili k tématu skrze Mařenku, starší sestru, která ze zlomyslné závisti v sourozeneckém souboji o maminčinu přízeň straší Jeníčka, pak bych volbě cílové skupiny rozuměla. V Ondrově inscenaci je ale důraz rozložen rovnoměrně mezi oba sourozence. Rozpaky se mi potvrdily v Dlouhé, kde publikum tvořily převážně děti starší (odhadem 7. – 9. třída) a dle jejich reakcí nedošlo tak úplně ke střetu. Možná už to starší děti vnímají příliš jako poučování ve smyslu: „nestrašte své mladší sourozence, není to pěkné“. Možná je to na ně příliš soft-horor, jakkoli je atmosféra hutná.

Výše zmíněné ovšem čtěte jako polemiku, nikoli výtku. Inscenaci považuji ve všech ohledech za vynikající. Veškeré dění na scéně, hudba, scénografie, pohybová, hlasová i herecká stylizace, úprava textu, kombinace něžnosti, poetičnosti a ujetosti – to všechno vytváří úžasně obrazivou psycho-atmosféru. Inscenátoři se ani v nejmenším k dětem nechovají mateřsky, staví před ně situaci, kterou děti znají a mají tak možnost si ji velmi intenzivně prožít a dojít k jakési „katarzi“ – že opravdu nemusí být pravda, co starší brácha nebo ségra říkají. Starší publikum pak může číst mezi řádky, že každého vlastní lži doženou a že je důležité jim čelit a vypořádat se s nimi. 

Po představení na festivalu VILOmeniny byly děti jako opařené – ne ze strachu, ale z intenzity toho, co právě prožily. Jen rodiče úzkostlivě sledovali, zda děti nejsou příliš vyděšené. Možná je to tím, že se vše odehrává v moderních kulisách, s moderními kostýmy. V iluzivních kulisách Perníkové chaloupky by byli rodiče v klidu. Protože je to známé – a spolehlivě vzdálené.