10. ročník divadelní přehlídky nejen pro teenagery
HLEDÁNÍ ŘEŠENÍ
[ Hledat Googlem | Zkusím štěstí ]
Kyberšikana, život na síti a další sociálně patologické jevy – to jsou témata, která otvírá Městské divadlo Most ve své inscenaci HOMEVIDEO, vycházející z filmové předlohy Jana Brarena. Do velké míry modelová hra staví na výchovném až osvětovém principu sdělení, které možná dokáže snadno rozdovádět publikum explicitním projevem, ale na druhé straně sklouzává k ohraným stereotypům, pubertálním klišé a parafrázi dnešní doby. V tomto místy plytkém koloritu vzniká (pod)vědomé ohledávání otázky, co všechno je ještě nevinná legrace a kdy už jde o něco úplně jiného.
První problém je zřejmě už v předloze a dále dramaturgii – jevištní adaptace by potřebovala značně víc úprav a zásahů. Jacob nemá úplně poklidné rodinné zázemí. Otec je policista, prudký, ale svým způsobem milující. Snaží se synovi porozumět, leč marně. Matka manžela nemiluje, patnáctiletému synovi také nejspíš nerozumí, cítí se jako v kleci a proto rodinu opouští. Komunikace veškerá žádná. Jacobův život se začíná ještě více zamotávat ve chvíli, kdy si natočí, jak masturbuje na fotografii své lásky. Zatímco někde „trajdá“, zapůjčí „rozervaná“ matka kameru jeho kamarádovi, absolutně tak ignorující synovo soukromí. Video je venku a láska v čudu. Možná… Hledá se řešení. Vše je závažné, pro situaci poměrně nosné, ale nejde to už dál. Vše je stejně tak ploché, schematické a předvídatelné. Synova vlastní tragédie se sice konečně stává spouštěčem zájmu obou rodičů, ale vše je narušeno podivným obratem. Matka přiznává, že rodinu opouští kvůli přítelkyni. A odtud se veškeré rodinné podhoubí podivínského syna rozjíždí všelijakými směry. Dramaturgických i koncepčních trhlin by se bohužel dalo najít více. Navíc, výstavbu a budování výrazně dramatických situací shazuje kdejaká proměna, vtípek, odlehčení. Vážnost zde nemá pevné ukotvení, vždy se musí vytvářet od začátku.
Dalším úskalím je herecká stylizace a defaultní nastavení charakterů – „obrazu teenagerů dnešní doby“. Pojetí je prvoplánové (netvrdím, že úplně nepravdivé; účel světí prostředky) a zbytečně přestřelené. Teenager se dá uhrát i jinak než přebujelými „prdlými“ a „husťáckými“ gesty, doplněnými slangem a swagem. Ne všichni jsou takoví. Obzvláště pak ti, kteří mají nějaký problém. Často se balancuje na hranici účelnosti, povrchnosti až trapnosti a největší škodou je podbízivé jednání, které rozmělňuje jinak zdařilé a pro děj zlomové okamžiky. Na mnoha místech se není od čeho odrazit a díky již zmíněné nevyrovnanosti prostředků (komika-tragika) tak u publika vzniká spíše posměch. Nejpřirozenější je Ondřej Dvořák (Jacob) a „vymanění se“ z defaultu se částečně daří i Markétě Hausnerové (Hannah), kteří pak spolu v tomto nelehkém zázemí celou inscenaci sotva utáhnou.
Zdejší publikum bylo tentokrát náročné. Inscenace si ho rozvášnila, získala a následně měla problém jej kočírovat. Z besedy po představení mám stále smíšené pocity. Mezi publikem a inscenátory nastává menší vzájemné nepochopení a přichází podivná snaha dokázat obecnou důležitost tématu „naší“ inscenace (o tom by snad měla promlouvat ona sama) a sondování do vlastních řad, ukazování si jeden na druhého před plným sálem vrstevníků. Ale i tento (dost možná sporný) přístup přinesl zajímavé postřehy. Nicméně, opět spíše legráckou, povrchně a stylem, který drsnou skutečnost spíše zastírá, odvádí pozornost jinam. Podobně jako samotná hra.
Inscenace si zcela určitě snadno najde své místo na scéně pro mládež a bude jednou z těch (divácky!) zdařilejších. Přesto však mohla být uchopena civilněji, více řešit jednotlivé konflikty a nejít pouze po povrchu postav a jediném, poměrně černobílém, varování. Těžko říct, kolik mladých si odnese onen zdvižený ukazováček a „posun na rozumové úrovni“ a kolik si jich odnese spíš zážitek z obnažené masturbace nebo bitky na jevišti. Smutnej smajl?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.