#nextwave: Teroristé a démoni pošesté

...příští vlna/next wave... - Teroristé a démoni

A. Byček: Heydrich

Činohra JAMU: I love you, X4321
režie: Barbora Chovancová

M. Bambušek: Quatro Mother Fuckers
režie: Miroslav Bambušek

V neděli (27. 9. 2015) se hrál Heydrich na kolejích (recenze na iDN zde a zde), studenti činoherního divadla na JAMU uvedli premiéru autorské inscenace režisérky Barbory Chovancové I love you, X4312. A ve sklepě měl premiéru exklusivní projekt Quatro Mother Fuckers v režii Miroslava Bambuška.

Atmosféru inscenaci I love you, X4312 dodává skvělá živá hudba, složená přímo na míru. Vzadu na projekci se objevují příkazové řádky a html kódy, nebo laškovné a levné „profilovky“ jedné z aktérek. Vidíme třeba větu: Kvůli tobě bych si i smazal Facebook. Před diváky se pohybují čtyři herci – dva muži a dvě ženy. Nemluví. Chodí po prostoru v přesných liniích, míjejí se, nevnímají se. Vyprofilují se ve dva páry – holka s hodným klukem, holka se zlým klukem. A holka si svého hodného kluka neváží, chtěla by toho zlého, který své holce neustále ubližuje.

Myslím, že nemá cenu popisovat, co se dělo, jak se to dělo a dělo-li se to dobře. Obrátila bych se raději k tomu, o čem to celé mělo být a bylo-li to čitelné. Režisérka Barbora Chovancová s dramaturgyní Karolinou Ondrovou a vlastně s celým hereckým kolektivem vložili do inscenace mnoho motivů, mnoho témat, mnoho aktuálního a nadčasového. Že jsme v zajetí sociálních sítí, na nichž žijeme více než v realitě, že nás tyto sociální sítě odnaučili komunikovat mezi sebou „face to face“. Že na sebe prozrazujeme věci, které bychom někomu přímo do očí neřekli. Že vždycky chceme toho zlého kluka. Snažíme se komunikovat, ale nejde to, nikdo nás neslyší, stejně jako my neslyšíme ostatní. Jsme sobečtí, jde nám o naše blaho, o náš dobrý pocit, problémy ostatních nás nezajímají. Děláme všechno pro to, abychom vypadali co nejlépe. Že holky s dlouhými vlasy jsou prostě atraktivnější. 

I love you, X4312 / foto: Aneta Vašatová

Má jít snad i „o generační výpověď generace, která neví, o čem a co vypovídat.“ Inscenaci zkoumající velmi podobné téma jsme už na festivalu …příští vlna/next wave… viděli. Mám na mysli Mosty Anne-Francoise Joseph a kolektivu. V jejím případě šlo o velmi netradiční zpracování. V případě I love you, X4312 o netradičním zpracování pochybuji. Ale formu nechme stranou. Chovancová ohledává téma, které v současné době ohledává mnoho tvůrců: facebook, neschopnost komunikace, svízele lásky (toto téma se ale ohledává pořád). Přijde mi to už poněkud únavné, jak se stále dokola opakuje, jak naše generace sedí stále jen u počítače, zamilovala se do virtuální reality, z níž vystupuje jen velmi neochotně. Mám pocit, že toto je spíše problém generace kolem patnácti let, nikoli kolem dvaceti. A pak ta láska. Jak je to s ní těžké. Anne-Francoise Joseph na tento problém upozorňuje tak, že diváky přímo atakuje, herci se s diváky začnou bavit o různých obyčejných věcech, o kterých se s cizími lidmi budete asi těžko bavit. Chovancová, Ondrová a kolektiv o tom mluví přímo (i když se nemluví), a proto to na mě působilo poněkud jako varovné zvedání prstu.

Ne, že by se mi představení nelíbilo. Jenom si myslím, že do něj tvůrci vložili až příliš mnoho tematických rovin, které ale nesemkli něčím jednotným, nedali jasné východisko. Těká se od tématu k tématu, ale poskládat jednotný obrázek z nich nelze.

Quatro Mother Fuckers / foto: Aneta Vašatová

Začnu tím, že po skončení premiéry inscenace Miroslava Bambuška Quatro Mother Fuckers jsem byla v koncích. Co na tohle, proboha, napíšu? A co to vlastně vůbec bylo?

Vnější okolnosti byly jedinečné. Začalo se promítáním surrealistického uměleckého filmu o slunci Kotouč, který byl natočen na „35 mm“. Režie Miroslav Bambušek. Pak se diváci museli přesunout za roh, do úzké dlouhé chodby, kde se odehrálo představení. Úchvatný syrový prostor sklepů Nákladového nádraží Žižkov podtrhoval jedinečnost události – projekt Quatro Mother Fuckers vznikl speciálně pro festival a byl uveden pouze dvakrát. V rámci Babuškovy tvorby, směřující spíše k politické a sociální problematice, je tato inscenace výjimečná.

Je to totální chaos. Vůbec jsem netušila, co se to přede mnou odehrává. Fotbal, řecká mytologie, spodina, prostitutky, živá hudba, obrazy, Michal David, paradiso solaris, Bůh. Přemýšlíte, jak spolu tyto věci souvisejí? Těžko říci. Marně jsem hledala nějakou tematickou rovinu, které bych se mohla držet a sledovat jí, propojovat si jednotlivé obrazy. Byla chyba, že jsem si nepřečetla anotaci inscenace. Protože pak bych se o to ani nepokoušela. Když jsem si pak zpětně představení v hlavě přehrávala, dávalo mi větší smysl. Bambušek se svými spolupracovníky zkoumají možnosti uměleckého vyjádření se – filmem, divadlem, hudbou, výtvarným uměním. A řekla bych, že inscenace poukazuje na to, jak je to nesmírně obtížné, a jak vám stejně nikdy nikdo nerozumí. A že tyto umělecké obory jsou „Quatro Mother Fuckers“.

Uchvátil mě ostrý a velmi expresivní light design, práce s prostorem. Představení mě ovšem nezaujalo – možná to bylo tím, že jsem mu vůbec nerozuměla. Často jsem váhala nad tím, jestli to, co se přede mnou odehrává, je nějaká velice sofistikovaná a hluboká metafora čehosi, čemu všichni ostatní rozumí, a já ne, nebo jestli to všechno neznamená vůbec nic.

Reflexe vyšla také ve festivalovém zpravodaji Tsunami a na iDN.