Oprášeno z archivu, stále se hraje...
Tandem Kukučka a Trpišovský si pro práci na Nové scéně Národního divadla v sezoně 2013/2014 na podnět scénografa Jakuba Kopeckého vybral vcelku neotřelou látku. SKUTR zpracoval v jevištní koláži život a dílo fotografa Eadwearda Heliose Muybridge.
Dramatizace životopisu slavné osoby nese obvykle potenciál zajímavé inscenace, která blíže konkretizuje určité odvětví. U Muybridge navíc hovoříme o dalším rozměru, neboť se jednalo o průkopníka fotografie. Tu obohatil především o metodu chronofotografie, zoopraxiskopu a rychlé uzávěrky. Na počátku Muybridgeových vynálezů stála sázka amerického železničního magnáta a chovatele koní Leland Stanford, který tvrdil, že se v určitém okamžiku při koňském klusu ani jedna ze čtyř nohou zvířete nedotýká země. Muybridge pomocí svých vynálezů dokázal, že tomu tak je.
Režie od začátku inscenace staví na principech jevištní koláže, v níž primárně kombinuje moderní výrazový tanec a projekce fotografických sekvencí. Sekundárně pracuje s prvky činohry, která je však minimalizována na strohé repliky trojice herců – konkrétně mírně apatického Marka Daniela v roli přelomového fotografa, Zuzany Stavné jako jeho manželky Flory a Jakuba Gottwalda v roli majora Larkynse milence Flory. Jejich repliky spíše ilustrují předěly jednotlivých kapitol Muybridgeova života. Výrazový tanec se následně proměňuje v jejich obsah.
Choreografická práce Jana Kodeta je společně s funkční scénografií to jediné, co diváka baví a zároveň dává smysl. Na jevišti tančí celkem pět smíšených párů, které mají hned několik důležitých rolí v celém pojetí příběhu. Ve scénách, kdy SKUTR interpretuje Muybridgeovo fotografické dílo tanečníci se proměňují v nástroj, který demonstruje jednotlivé fotografické metody a navíc představují konkrétní Muybridgeovy snímky. Nejpatrnější je to v obraze, kdy tanečníci rekonstruují nejznámější fotografii klusajícího koně. Dámská část tanečního souboru s koňskými hlavami efektně navozuje optický vjem fází zvířecího pohybu, tak jak je Muybridge zachytil sám. Nicméně choreografické zpracování této scény není nijak inovativní.
Choreografie se nesoustředí jen na fotografické dílo, ale také na Muybridgeuv osobní život, jenž byl velice strastiplný. Tanečníci ilustrují jeho vzlety a pády, emoce a nálady. Tanec svojí dynamikou zachraňuje a občasným novátorským nápadem udržuje podhodnocenou složku příběhovosti v chodu a kontrastuje s unaveným činoherectví. Slabiny skutrovské koncepce jsou patrné v herectví Marka Daniela. Zcela bez emocí sleduje své nešťastné manželství, které se rozkládá vinou poměru jeho ženy s Larkynsem. Bez zápalu se staví i ke své práci. Proměňuje se v pouhého pozorovatele vlastního pozemského počínání, které nevyhnutelně spěje k soukromé tragédii.
Tanec naplno vtahuje do hry scénu Jakuba Kopeckého. Její bíločerné odstíny evokují soudobý fotografický ateliér, ve kterém se odehrávají objevné experimenty a scény z vynálezcova života. Publikum s jistotou nadchne řemeslná samozřejmost technických změn a symbióza jednotlivých dramatických složek. Jde hlavně o velice působivý lightdesign, videoprojekce a optické klamy, jejichž autorem je Lunchmeat, občanským jménem Václav Kovář.
Nicméně je zde i odvrácená, problematická strana inscenace – temporytmus. Zásadní události a momenty jsou v inscenaci většinou vykresleny do nesnesitelně dlouhých scén, ve kterých se zastavil, nebo minimálně zpomalil čas (slowmotion). Nejenže nudí, ale zároveň surově ničí tempo celku, narušuje celkovou atmosféru, poetičnost a vyznění. Hudba Petra Kalába inscenaci také žádné plus nepřináší. Místo toho, aby k pohybu vybízela či jej vhodně doplňovala, tak jen volně plyne. Občasně se sice trefí do tempa tanečníků, ale žádný pocit či impuls nevzbuzuje.
Život a dílo tohoto vynálezce zajisté skýtá mnoho dramatických momentů a zvratů, jenž by se dali pravděpodobně lépe vytěžit. Bohužel se však ztrácí v poetickém oparu režijního tandemu. Když po hodině a půl vynálezce nezúčastněně pronáší: „Já jsem Eadweard Helios Muybridge!“ Nejeden divák si uvědomí, že se o jeho fotografickém díle vlastně nic nedozvěděl.
Nová scéna ND – SKUTR: Human Locomotion. (režie Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, choreografie Jan Kodet, premiéra 6. 2. 2014)
Cítil jsem to úplně stejně. Myslím, že hra, která má hlavního konkrétního hlavního hrdinu, by měla být buďto o jeho práci, tedy fenoménu zachycení pohybu a nebo o jeho životě ve spojení s tím, co dokázal. Nakonec to byla v příběhové rovině jen klasická "vztahovka", což se mi zdá jako dost nevyužitý potenciál.
OdpovědětVymazat