#PDFNJ: der die mann – Volksbühne ze záznamu

 Pražský divadelní festival německého jazyka

Volksbühne, Berlín - der die mann

režie: Herbert Fritsch

Letošní zahájení jubilejního dvacátého ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka neproběhlo podle představ. Zahájit ho měla inscenace Berlínské Volksbühne der die mann v režii Herberta Fritsche. Když se však na dopolední zkoušce ve Státní opeře během nácviku artistického výstupu na laně zranil herec Jan Bluthardt, samotný režisér konstatoval, že bez něj není možné inscenaci odehrát, neboť je to stejné, jako kdyby z toho lana spadl celý soubor.

A tak bylo hned na úvod vedení festivalu nuceno improvizovat. Místo avizovaného představení nabídlo publiku „pracovní“ videozáznam z premiéry s živým hudebním doprovodem dasderdiemannorchester. Což se i podle slov samotného režiséra nemůže rovnat zhlédnutí živého představení. Samotná inscenace je postavena na textech vídeňského dadaisty Konrada Bayera, jež jsou už samy o sobě vtipné, hravé, místy lascivní, ale současně i drsné. Ovšem divák si může klást otázku, zda jsou natolik nosné, aby utáhly bezmála dvouhodinové představení bez kontinuální dějové linky, nedialogického textu a konkrétních charakterových postav.

Divadelní jazyk Herberta Fritsche přetavuje Bayerův dadaismus do jevištního tvaru, jenž může na první pohled připomínat svébytný svět plný iluzí, který odpovídá vlastním pravidlům. V tomto světě nechybí vysoká stylizace, grotesknost, pitvoření, drsnost, operní árie, elektronická hudba ani využití prvků nového cirkusu. Vzdáleně připomíná ten „Wilsnovský“ – zejména lightdesignem. Fritsch je navíc známý svojí vášní pro recyklaci různých elementů typických pro evropskou divadelní avantgardu dvacátých a třicátých let minulého století, kterou hojně využívá i zde.

https://www.volksbuehne-berlin.de/praxis/der_die_mann/

Na scéně zaujmou jediné dva nepřehlédnutelné objekty v nadživotní velikosti, které jezdí dokola na modré točně. Jsou to červené schody a žlutý trychtýř od gramofonu nebo chcete-li tlampač. V druhém plánu je pak umístěno cinerama přes celý horizont, na němž se odráží barevná pastelová projekce.

Při prvních taktech dasderdiemannorchester, pod vedením stálého spolupracovníka Inga Günthera, přijíždí na schodech umístěných na točně pět mužů a dvě ženy v latexových kostýmech. Tento velkolepý úvod je podpořen původní elektronickou hudbou, jež se proměňuje na rovnocenného partnera herců. Vyznačuje se především velkou dynamičností, přesným načasováním a energičností.

Původní texty Konrada Bayera vychází z poetiky Wiener Gruppe, jenž reagovala na vydrancování německého jazyka nacistickou propagandou. Jak píše Pavel Novotný: „Jako ústřední stavební kámen, materiál své tvorby, ustanovili autoři slovo a chápali jej jako stavebnici pro otevřenou montáž; v tom smyslu například také rezignovali na psaní malých a velkých písmen, případně na diakritiku. Tvorbu podřídili všemožným strukturním vzorcům, permutačním, kombinatorickým, grafickým, hudebním, ale i čistě jazykovým až jazykovědným – jazyk je rozkládán na ty nejmenší částečky (hláska, foném) a znovu konstruován, analyzován, rozkrýván. V počátcích existence skupiny zde vznikalo intuitivně a autonomně to, co začínalo být v Německu, Francii a Švýcarsku známé jako konkrétní a experimentální poezie.“ [1] Tento princip zpětně opodstatňuje důležitost živé hudby, která umocňuje primární rytmiku textu. Herci s touto složkou dobře komunikují a zároveň na ní reagují slovní ekvilibristikou, která velmi silně působí na emoce diváků.

Nicméně Fritsch nevyužívá hudební složku jen jako podkres nebo prostředek k nastolení kýžené atmosféry. Hraje si také s fyzikálními vlastnostmi zvuku. Nejvíce je to asi patrné ve scéně, kdy se část herců promění v chór a všichni sborově zpívají overturu do gramofonového trychtýře, před kterým je umístěn kondenzátorový mikrofon.

Další prvky zvolené literární předlohy, která je primárně vystavěna na zvukových kvalitách jazyka, se v soustředěném a činorodém hereckém projevu vinou nemožnosti přímé komunikace těchto dvou principů, proměňují na roztěkanost. Choreografie je tak spíše chaotická a anorganická.

https://www.volksbuehne-berlin.de/praxis/der_die_mann/

I přesto, že je der die mann fascinující počin plný energie, profesionality a řemeslnosti, má v sobě jedno hlavní úskalí. Právě tím je určitá nepřevoditelnost z němčiny do češtiny. Jak již bylo naznačeno výše, samotné texty Konrada Bayera pracují s fonetickou a zvukovou kvalitou jazyka. Četné opakování konkrétních pasáží tak nemá na českého diváka stejný dopad, neboť například nedokáže rozpoznat, že v konkrétní scéně zazní vídeňský dialekt, i když tato konkrétní výslovnost odkazuje i mimotextově k příchylnosti Bayera k neoavangardní skupině Wiener Gruppe. Jednoznačně však tato drobná práce s jazykem, potažmo s celým textem, kde je patrným prvkem repetičnost, může na českého diváka působit neúnosně.

Celkem Berlínská Volksbühne hostovala v Praze již po deváté, i když režisér Herbert Fritsch zde byl se svojí inscenací teprve počtvrté, a podle slov šéfdramaturga festivalu Petra Štědroně by se snad měla s touto inscenací vrátit příští rok v květnu nebo na další ročník PDFNJ.

Psáno z reprízy 5. listopadu 2015 v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.

---

[1] Novotný, P.: Poezie za hranicemi jazyka. In: Souvislosti 2/2012. (úvod k překladům textů Wiener Gruppe).