OHAD NAHARIN: Decadance

Oprášeno z archivu, stále se hraje...

Na začátku června uvedl soubor baletu pražského Národního divadla premiéru choreografie Decadance z dílny světoznámého izraelského choreografa Ohada Naharina. Ten není českému diváku zcela neznámý – již několikrát mohlo publikum spatřit jeho tvorbu díky hostujícím souborům v rámci festivalu Tanec Praha (a také českým 420PEOPLE, kteří od roku 2008 uvádějí Naharinův duet pro dva tanečníky B/Olero).

Letošní Tanec Praha konečně nabídl možnost vidět i soubor Batsheva Dance Company, jehož uměleckým šéfem je od roku 1990 právě Naharin. Přenesená inscenace Decadance nepřináší nové choreografie, ale umným způsobem skládá dohromady části starších Naharinových opusů.

Naharin vytvořil vlastní pohybový slovník nazývaný Gaga – ostatně s ním se mohli profesionálové i veřejnost seznámit během workshopů v rámci Tance Praha. V Gaga nejde jen o pohyb, ale naslouchání vlastnímu tělu od konečků prstů po každý chlup na těle. Je to každodenní škola – a tanec bez zrcadel. Právě zrcadla, v naší kultuře prakticky nezbytná, podle tohoto choreografa zabíjejí tanec. Tanečník před zrcadlem se stává pozorovatelem sama sebe, příliš se soustředí na výraz a podobu figur, než na hluboký prožitek, který je pro Naharinovo chápání tance zásadní. Umělec by si měl být vědom fungování vlastního těla. Zásadní otázkou ve stylu Gaga je, co je drženo silou, a co naopak uvolněním? Fungování svalů, šlach, ale i princip dýchání. Vědomí každého pohybu by se mělo stát přirozenou součástí tanečníkovi technické výbavy.

Prožitek a vědomí si sebe sama lze na scéně spatřit ještě před začátkem představení. Diváci se usazují v sále, povídají si… šum a očekávání typické pro každé hlediště. Něco je však jinak – opona je rozevřená a jeden tanečník si tančí, zdánlivě sám pro sebe. Je to spíš pohyb než tanec - šest písní plných improvizace, během nichž se aktér předvádí jako znuděné zvíře zavřené v pavilonu zoo. Přes své bytí "ve vlastním světě" vnímá své pozorovatele. Čistě osobní, až autisticky působící momenty tak jsou střídány s více či méně efektním předváděním se. Podoba je rozličná, záleží na osobnosti interpreta, který tuto pasáž ztvárňuje - Viktor Konvalinka i alternující Marek Svobodník jsou nejen tanečníci, ale i choreografové, a divák znalý jejich prací tak může sledovat zajímavou fúzi jejich slovníku s tím Naharinovým. Konvalinka (od této sezony člen švédského souboru Norrdans Company) se po scéně pohybuje zcela neslyšně, občas odchází, objevuje se, hraje si. Svobodník oproti tomu působí více tanečně a kontrolovaně, je jen málo momentů, kde by si odpočinul. Stále více diváků pozoruje tanečníka na scéně. Improvizační složka plynule přechází v danou choreografii. Změna je přirozená, ač jasně patrná, hudba hlasitější. K prvnímu tanečníkovi se přidávají další a další. Všichni ve stejném oblečení – bílá košile, černé kalhoty a sako – větší, než by bylo vhodné. Pohyby působí křečovitě, jako kdyby tělo nedokázalo to, po čem touží mysl - přesnost a synchron přicházejí až ke konci, pokračuje až do ticha, změny hudebního doprovodu a uzavření opony…

Po jejím znovuotevření začíná patrně nejefektnější pasáž inscenace - proslulé Echad mi Yodea. Za zvuku kumulativní pesachové písně sedí tanečníci na do půlkruhu rozestavěných židlích. Oblečení je stejné, na hlavách klobouky. Kruh se objevuje i v tanci – v kruhu jde stále opakovaná vlna, kruhovité jsou pohyby paží. Z masy lidí sálá síla, nezlomnost a odhodlání židovského národa – zejména při hromovém zpěvu slov shebashamaim uva'aretz (na nebesích i na zemi). Motiv se cyklicky opakuje, stále znovu a znovu, přidává se více pohybů. Každý tanečník vychází z vlastní tělesnosti, což nijak neruší nesmírně silný celek. V davu se tu a tam objeví někdo, kdo chce ze stereotypu vykročit – i on se však nechá znovu strhnout. Stejně tak poslední v řadě (v celém představení výborný Matthias Deneux), který nedokáže držet s ostatními krok. Tempo stále graduje, vrcholem je odmítnutí a odhození šatů coby symbol návratu k přirozenosti. Ticho – v něm jen zvuk metronomu suplující tlukot srdce a šest mužů… následuje první duet večera – již v odlišných, civilních kostýmech (ty se pak objevují ve druhé části večera), jež jsou v kontrastu k hudebnímu doprovodu – fragmentu z Vivaldiho Stabat Mater. Kontrast ale není rušivý, křehkost choreografie, přemlouvání dívky, která pasivně odmítá svého partnera, je tanečníky Viktorem Konvalinkou a Magdalenou Matějkovou interpretováno s dokonalou souhrou i procítěním.

Ohad Naharin: decadance
Nová premiéra už tento čtvrtek! Ohad Naharin: decadance od 4. června na Nové scéně! Přijďte, tohle bude stát za to! Video vytvořil opět Mário Bakuš.
Posted by Národní divadlo balet on 1. červen 2015

Změny tempa i atmosféry jsou pro Naharinovo Decadance typické. Po křehkém duetu tak následuje dynamická skupinová choreografie, jejímž vyústěním je vyzvání ne zcela náhodně vybraných diváků k tanci na pódiu. Ať už je důvodem překvapenost publika či přijetí živelnosti, která přesahuje až do hlediště, jen málokdy se tanečník dočká odmítnutí. Skupina pozvaných se tak zúčastní divoké party, stejně jako následného takřka intimního tance s tanečníky.

U většiny předělů bývá snaha o plynulost. Vizuálně odlišná druhá část je uvozena příchodem tanečníka s televizorem, jehož hlava na obrazovce nám sdělí, co v následujících minutách uvidíme. Pro Naharinovu tvorbu je signifikantní práce s čísly, počítání a opakování. To se (s výjimkou několika duetů, ve kterých stojí za zmínku výkon Kristiny Kornové s Jakubem Raškem či milostný duet dvou mužů v podání Jonáše Dolníka a Ondřeje Vinkláta – držitele Ceny Thálie za rok 2013) v různých modifikacích prolíná celou druhou polovinou. Nejvíce patrné je opakování v pasáži, kdy tanečníci stojí ve třech na sobě nezávislých řadách, přičemž v nepravidelném rytmu opakují pohybový motiv předchozího interpreta. Zajímavostí je, že zde choreograf ponechal tanečníkům prostor, aby některé motivy sami vymysleli, stejně jako bylo na nich, jak bude vypadat kratičká variace, která repetici občasně prokládá.

Snad až příliš brzo vyřkne Aya Watanabe slovo „Welcome“ z názvu znějící skladby You´re Welcome od americké kapely the Beach Boys. Jakýsi tanec smíření či pozvání do vlastních srdcí, která se však dokáží rychle stáhnout zpět, je rytmicky nesmírně náročný – změny se odehrávají pokaždé na jinou dobu, což minimálně zpočátku bylo pro některé tanečníky problémem. Tempo stále graduje a při závěrečném zhasnutí světel si lze postesknout, že představení bylo tak krátké. Krátké, avšak nadité fantastickými momenty i osobitými výkony. Úroveň jednotlivých inscenací baletu ND je kolísavá, ovšem díky Ohadu Naharinovi se povedlo vytvořit kus, ve kterém tanečníci s úspěchem přenášejí svou energii i radost z pohybu do hlediště. 

BALET NÁRODNÍHO DIVADLA, PRAHA – Ohad Naharin: Decadance.(choreografie a režie: Ohad Naharin, premiéra 4. 6. 2015 na Nové scéně ND)

Související články:

• Barbora Truksová: Portrét: Viktor Konvalinka