Pomíjivá cesta za Štěstím

Dva dny po nedůstojných oslavách 17. listopadu poprvé a symbolicky uletěl Maeterlinckův Modrý pták ze Stavovského divadla. V režii kmenového režiséra první scény Štěpána Pácla tak znovu ožil pohádkový příběh, který líčí kouzelnou cestu chudých, a přece bohatých sourozenců Tyltyla a Mytyl za Štěstím.

Vlámský symbolista Maurice Maeterlinck napsal v roce 1908 pohádkovou alegorii o hledání Štěstí, jejímž hlavním symbolem a motivem se stal modrý pták. Po všech jeho předchozích počinech – básních, esejích s filozoficko-přírodopisnými náměty a temných hrách o přízracích, neznámých silách a přítomnosti nevyhnutelné smrti – jej toto stylem i žánrem odlišné dílo proslavilo prakticky po celém světě. Zároveň ho však uvrhlo do dlouhodobé autorské krize. Ještě téhož roku uvádí Modrého ptáka, po podnětné korespondenci a následném sblížení se samotným Maeterlinckem, Konstantin Sergejevič Stanislavskij na scéně svého Moskevského uměleckého divadla MCHT. Inscenace dosáhla 3000 repríz. U nás byla hra poprvé uvedena roku 1912 na prknech Národního divadla, v režii tehdejšího šéfa činohry Jaroslava Kvapila.

Silně alegorický a symbolický příběh o tom, že nejdůležitější na světě je rodina, mateřská Láska, domov a obyčejné věci, které leckdy ve svém bláznivém životě ani nevnímáme. O tom, že si po svém vlastním Štěstí tak trochu nevědomky šlapeme. Takový text může snadno svádět k šílené, přehlcené a extrémně pompézní jevištní interpretaci - přeplácanosti a nechutné dětsky-banální kýčovitosti. Tu však u Pácla, který si vystačí s minimem, nenajdeme. Inscenaci nezatěžkává nadbytečnými motivy nebo metaforami. Scéna Andreje Ďuríka vzbuzuje dojem převrácené reality, kde rozmístění stolů a židlí vytváří iluzi možných paralelních světů a dějišť, zdánlivě kopírujících nebo adaptujících sebe sama. Ruku v ruce jdou s tímto uspořádaným chaosem také kostýmy (nedávno zesnulá Iva Němcová, Lucia Škandíková a Tereza Kopecká), které přesně vystihují charaktery a význam postav. 

Národní divadlo - Modrý pták // zdroj: web Národního divadla

Sourozenci Tyltyl (Filip Kaňkovský) a Mytyl (Pavlína Štorková) usínají, aby se mohli vydat do říše snů, jež je plná cizích světů a krajů, které obývají všemožné duše zvířat, věcí, zemřelých i nenarozených lidí, a entity jako Štěstí, Nemoci, Války a mnohé další. Víla Beryluna (Lucie Juřičková) je spolu s duší Psa (Pavel Batěk), Kocoura (Saša Rašilov), Světla (Jana Pidrmanová), Chleba (Jan Bidlas) a Cukru (Radúz Mácha) posílá na pohádkově objevnou cestu za modrým ptákem, kterého potřebuje pro svou těžce nemocnou dcerušku. Vesele smutné a smutně veselé dobrodružství začíná. I přes Kocourovy lstivé úklady a mnohé nesnáze v té či oné říši, vše dobře dopadne. A když se dva světy - snový a ten skutečný - ve šťastném závěru prolnou, Tyltylem darovaná hrdlička, pro zázračně uzdravenou dceru sousedky Berlingotové, uletí a znovu nám tak připomene, jak jsou věci pomíjivé.

Režisér Štěpán Pácl s dramaturgem Janem Tošovským přistupují k Maeterlinckovu příběhu čistě jako k pohádce. K pohádce, která byť je plná alegorií, symbolů, odkazů a poselství, je stále snadno čitelná. Vytvářejí snový příběh, ve kterém lze jednoduše a názorně, skrze precizně promyšlené, a přesto stále prosťounké sdělovací i zobrazovací prostředky, předat ponaučení. A nic z výše zmíněných věcí se jim z inscenace nevytratí. Líbivá fantaskní scéna, projekce, papírové vlaštovky, spousta postaviček symbolizujících jednotlivé duše zvířat a věcí, pohádkovost a umně skrytá krása, jejíž atmosféru dokresluje živá hudba (Jakub Kudláč, hraje externí kapela), kde si zaslouží svou chválu hlavně klavírní motiv - zkrátka a dobře něco, co lze vnímat dětskýma i dospělýma očima.

Národní divadlo - Modrý pták // zdroj: web Národního divadla

Inscenace bohužel nijak nepřekvapí. Je však divadelně pestrá, místy velice zábavná, ale i pár okamžiků nudná, nápaditá, pohádkově poučná (nechci použít slovo moralizující) a návodná. Volejme sláva, Národní divadlo má báječnou inscenaci i pro děti! Herecké výkony jsou místy schematické, místy karikují (v tom dobrém slova smyslu), propůjčují si jisté šablony, tu a tam si zachovávají odstup a mají předem vymezenou srozumitelnost, k níž jsou po celou dobu vedeny. Ze všech kvalitně odehraných postav bych vyzdvihl především výkon Pavlíny Štorkové v roli Mytyl, která (jak věřím a doufám) okouzlila nejednoho diváka.

Modrý pták je vydařenou inscenací a ukázkou kvalitního divadla, které míří i k dětskému publiku. Má to své mouchy a masařky, ale rozhodně to dokazuje, že někdy je i méně více. Plno hravých scén diváka pobaví a možná, při střetu se skrytou realitou i rozesmutní. Příjemně skromný kýč (jak se na pohádku sluší a patří), dětská nostalgie a naše vlastní zkušenosti, které si do některých momentů budeme vkládat, nás nenechají chladnými. Budu-li skeptik, zeptám se na závěr: Nešlo z toho vytřískat mnohem více? Ale protože jsem spíše optimista, táži se: A je potřeba z toho vytřískat více?

(Psáno z premiéry 19. listopadu 2015)

NÁRODNÍ DIVADLO, PRAHA – Maurice Maeterlinck: Modrý pták. (režie Štěpán Pácl, dramaturgie Jan Tošovský, premiéra 19. 11. 2015)