Dítě v Dlouhé, 18. ročník festivalu pro děti a jejich dospělé
Východočeské divadlo - U. Hub: Tučnáci na Arše
režie: Marián Pecko, j.h., dramaturgie: Zdeněk Janál
režie: Marián Pecko, j.h., dramaturgie: Zdeněk Janál
Poslední představení festivalu. Tučňáci na Arše připluli
do Dlouhé z Východočeského divadla, aby si získali svého mladého diváka.
Teprve šest let starý text Ulricha Huba, úspěšně hraný na mnoha
evropských scénách, však v pardubické inscenaci odhaluje svá zákoutí a
úskalí.
Potopa světa. Bílá holubice – v tomto případě bílý holub – jako kooperátor celé akce a tři opravdu zábavní a ukecaní tučňáci. Na Archu však bohužel smí jen dva, protože tak řekl Noe. Nebo Bůh. Pokud existuje. Snad nejznámější z biblických příběhů vyprávěný ze zvířecí perspektivy se silně humorným laděním, v němž se ukrývá i jistý přesah k otázkám obecně směřujícím k víře a náboženství. Nespornou výhodou textu jsou (přinejmenším) dva možné způsoby, jak ho inscenovat. Lze ho hrát pouze pro děti. Odstranit většinu křesťanských odkazovátek nebo je utlumit, a hrát to jako příběh o přátelství tří tučňáků, kdy jeden za všechny a všichni za jednoho. Líbivě, hravě, poutavě a srandovně. Anebo naopak zde ponechat obě linky a hrát to pro celou rodinu. Děti se tučňákům budou smát tak jako tak, může jim to přiblížit vnímání Boha a rodiče si užijí groteskně hloubavý přesah. A i kdyby ne, tak pořád platí: jsou to Tučňáci. Ti přece nemůžou zklamat. Tučňáci… chápete, ne?
Pardubičtí se vydávají tou druhou a složitější cestou. Dokonce si na začátku připraví kratičkou osvětu o tom, co je to ta Archa a jestli publikum tuší, odkud tučňáci jsou – samozřejmě, že z jižního pólu, protože na sever už díky své lenosti nedošli. Pochvala i za tento malý komunikační krůček směrem k dětskému divákovi. Scéna nejjednodušší možná, těch pár písniček neurazí a herecké výkony jsou kvalitní. Problém však je, že se jednotlivé složky ve výsledku srážejí s náročnější předlohou – náročnější na inscenování. V textu se dost mluví a mnohé další okolnosti také nepomáhají k jednoduchému uchopení, jaké volí ve své pohostinské režii Marián Pecko.
Sympatický a jinak skvěle sehraný soubor se tak přes hodinu uondaně pitvoří v přehršli klauniád, které místy fungují, ale rozhodně na nich nemůže být postaveno celé představení. Nevědomky se tak narušuje narativní i humorný základ textu. Ten zcela logicky vyžaduje určitou grotesknost, ta s ním ale má jít ruku v ruce, a ne ho přebíjet doslova nadbytečnou hravostí. I v tomto případě je nutno uvažovat nad nějakou soustředěností směrem ke slovu. Přidrzle se domnívám, že je to chyba dramaturgicko-režijní koncepce a celkového uchopení tématu, aneb pojďme z toho dětem udělat co největší bžundu, abychom si zároveň mohli dovolit vyprávět i tak závažný příběh. A ačkoliv to vypadá, že to divadlu vyčítám a jsem zlý, spíš si jen alibisticky přisadím, že poukazuji právě na ona úskalí textu samotného – vždyť on by vlastně k tomuhle všemu mohl vybízet. Celé mi to připomíná problematiku bulvárních komedií u amatérských souborů, které na předlohu také leckdy doplatí.
Paradoxem proto je, že nebudeme-li se pouštět do hlubokomyslných rozborů napříč předlohou a inscenací, tak je pardubické představení stále příjemnou a dětsko-divácky vděčnou příležitostí, jak vzít celou rodinku do divadla, kde si to jistě všichni užijí. Herci ze sebe vydávají maximum a vlastně i dost řemeslně předvádí komedii z jižního pólu. S happy endem a duhou. Co víc si přát… A vůbec, kterého diváka dnes zajímá nějaký temporytmus či nakládání s problematickou předlohou. Hlavně, že je to hezké. A v Pardubicích to rozhodně hezky dělají.
Potopa světa. Bílá holubice – v tomto případě bílý holub – jako kooperátor celé akce a tři opravdu zábavní a ukecaní tučňáci. Na Archu však bohužel smí jen dva, protože tak řekl Noe. Nebo Bůh. Pokud existuje. Snad nejznámější z biblických příběhů vyprávěný ze zvířecí perspektivy se silně humorným laděním, v němž se ukrývá i jistý přesah k otázkám obecně směřujícím k víře a náboženství. Nespornou výhodou textu jsou (přinejmenším) dva možné způsoby, jak ho inscenovat. Lze ho hrát pouze pro děti. Odstranit většinu křesťanských odkazovátek nebo je utlumit, a hrát to jako příběh o přátelství tří tučňáků, kdy jeden za všechny a všichni za jednoho. Líbivě, hravě, poutavě a srandovně. Anebo naopak zde ponechat obě linky a hrát to pro celou rodinu. Děti se tučňákům budou smát tak jako tak, může jim to přiblížit vnímání Boha a rodiče si užijí groteskně hloubavý přesah. A i kdyby ne, tak pořád platí: jsou to Tučňáci. Ti přece nemůžou zklamat. Tučňáci… chápete, ne?
Pardubičtí se vydávají tou druhou a složitější cestou. Dokonce si na začátku připraví kratičkou osvětu o tom, co je to ta Archa a jestli publikum tuší, odkud tučňáci jsou – samozřejmě, že z jižního pólu, protože na sever už díky své lenosti nedošli. Pochvala i za tento malý komunikační krůček směrem k dětskému divákovi. Scéna nejjednodušší možná, těch pár písniček neurazí a herecké výkony jsou kvalitní. Problém však je, že se jednotlivé složky ve výsledku srážejí s náročnější předlohou – náročnější na inscenování. V textu se dost mluví a mnohé další okolnosti také nepomáhají k jednoduchému uchopení, jaké volí ve své pohostinské režii Marián Pecko.
Sympatický a jinak skvěle sehraný soubor se tak přes hodinu uondaně pitvoří v přehršli klauniád, které místy fungují, ale rozhodně na nich nemůže být postaveno celé představení. Nevědomky se tak narušuje narativní i humorný základ textu. Ten zcela logicky vyžaduje určitou grotesknost, ta s ním ale má jít ruku v ruce, a ne ho přebíjet doslova nadbytečnou hravostí. I v tomto případě je nutno uvažovat nad nějakou soustředěností směrem ke slovu. Přidrzle se domnívám, že je to chyba dramaturgicko-režijní koncepce a celkového uchopení tématu, aneb pojďme z toho dětem udělat co největší bžundu, abychom si zároveň mohli dovolit vyprávět i tak závažný příběh. A ačkoliv to vypadá, že to divadlu vyčítám a jsem zlý, spíš si jen alibisticky přisadím, že poukazuji právě na ona úskalí textu samotného – vždyť on by vlastně k tomuhle všemu mohl vybízet. Celé mi to připomíná problematiku bulvárních komedií u amatérských souborů, které na předlohu také leckdy doplatí.
Paradoxem proto je, že nebudeme-li se pouštět do hlubokomyslných rozborů napříč předlohou a inscenací, tak je pardubické představení stále příjemnou a dětsko-divácky vděčnou příležitostí, jak vzít celou rodinku do divadla, kde si to jistě všichni užijí. Herci ze sebe vydávají maximum a vlastně i dost řemeslně předvádí komedii z jižního pólu. S happy endem a duhou. Co víc si přát… A vůbec, kterého diváka dnes zajímá nějaký temporytmus či nakládání s problematickou předlohou. Hlavně, že je to hezké. A v Pardubicích to rozhodně hezky dělají.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.