Kdo vlastně jsi?

Divadlo v Řeznické uvádí od dubna tohoto roku hru Mika Bartletta Cock, která se mimo jiné zaměřuje na téma lži. Lži k sobě samému a lži k těm, které milujeme. Nebyl by to však Bartlett, aby kontroverzní příběh neukotvil do ještě kontroverznější situace. Bisexuální milostný trojúhelník, v němž se zmítá hlavní hrdina John, který se nedokáže rozhodnout, kdo vlastně je. Jestli heterosexuál, nebo gay. Nebo obojí. Recenze, kterou vám dlužíme od konce května je konečně na světě…

Minimalistická scéna - židličky a pár rekvizit - dává prostor síle Bartlettova břitkého, explicitně obnaženého a sarkastického slova. Stejně tak minimalistické, ale přesvědčivé herectví soustřeďuje pozornost na to, jakou optikou je spor o sexuální orientaci nahlížen. Bartlett nenadržuje nikomu. Nezastává se nikoho. Odhaluje souboj Johna (Daniel Krejčík), který vláčen svou rozervaností musí řešit dilema, koho zvolit. Jestli současného partnera (Kryštof Rímský), nebo novou lásku opačného pohlaví (Petra Horváthová). Paradoxem, neoblomnou a vlastně neřešitelnou komplikací je Johnovi to, že každý z partnerů mu mnoho dává a mnoho bere. A každý z nich jinak, po svém. Johnův ideál jakoby se nacházel ve spojení těchto dvou pokušitelů. Koho si však vybrat? Jak se rozhodnout?

Stále aktuální psychologická hra o partnerství a vztazích, nerozhodnosti, sexu a dost možná i o otázkách, které jsou pro mnohé z nás pořád ještě tabu. Přesto mají text i inscenace potřebu držet se na hraně, kdesi mezi vážností a nadhledem. Nahlížíme střípky milostných setkání, která gradují a degradují ve lžích, slibech a potřebě situaci okamžitě vyřešit. Vše vrcholí „rodinnou“ večeří, která se koná nikoli ve třech, ale čtyřech, neboť Johnův partner přizval ještě svého otce (Pavel Rímský).

Postava otce umožňuje věc nahlížet také z pohledu rodičovského, obecně i hloubavěji. Rozkrývání a odhalování postav a jejich charakterů probíhá postupně. Logicky nejvýraznější je u Johna, přičemž by se mohlo zdát, že to jde na úkor ostatních, k nimž si tak silný vztah vytvořit nemusíme. Jejich povahový kolorit je však nepostradatelným kořením Johnova jednání (a nejednání).

Kryštof Rímský je výbornému a autentickému Krejčíkovi vyrovnaným hereckým partnerem, precizním nahrávačem a rozehrávačem situací. Petra Horváthová do příběhu vnáší přitažlivou ženskost, kterou dostane i Pavla Rímského, který i přes své starostlivé otcovské rady a rozumy poodhalí, že je taky jenom člověk, lépe řečeno: obyčejnej chlap. Jediné, co může být silný rušitel (ty malé vzhledem k celku opomíjím) jinak vydařené inscenace je hudba. Moderní mix toho, co se hodí do situací a přechodů mezi nimi. Působí to pak jako levný, nenápaditý způsob, jak scény podbarvit a dotvořit i tak jasnou atmosféru. Je to škoda, neboť se domnívám, že Cock je právě ta inscenace, ke které by se hodila nějaká autorská či originálnější hudba. Ale tu Vesmírnou Odysseu, která zazní, tu beru.

DIVADLO V ŘEZNICKÉ – Mike Bartlett: Cock. (režie Radim Špaček, dramaturgie Yvetta Srbová, premiéra 1. 4. 2016)