Nemravně i pokorně

Baroko podle Geisslers

Soubor Geisslers Hofcomoedianten je co do pohybových, pěveckých i hereckých schopností velmi zdatný. Režisér Petr Hašek se tak s nimi může pustit i do činoherně-operně-taneční inscenace a divák si může být víceméně jist, že herci zvládnou tančit a zpívat (nejen) barokní „songy“ čistě. A přitom se Geisslers nepouštějí do věrných rekonstrukcí barokního divadla. Žádný akademismus od nich nečekejte.

Inscenace Magdaléna lascivní a kajícná vychází ze scénického oratoria Giovana Battisty Andreiniho Magdaléna lascivní a kajícná z roku 1652. Příběh o hříšné Magdaléně, která dojde k prozření a kaje se, zní sám o sobě poněkud banálně. Jenomže Petr Hašek s dramaturgyní Helenou Kebrtovou jej vrství do několika linií. Až mě překvapilo, jak složité to je. Magdaléna byla Andreiniho celoživotním tématem. I Andreiniho řekněme životní styl na hranici mezi požitkářstvím a pokáním připomíná motiv hříšné a kajícné Magdalény. A protože pravděpodobně jméno G. B. Andreini není v patrnosti široké veřejnosti, proplétají inscenátoři jeho život s příběhem Magdalény. Andreini se zamiluje do herečky Virginie Ramponi (Andreiniho manželka), pro kterou píše příběh o Magdaléně, aby získal její lásku. Tento příběh tvoří rámec inscenace. Je to vlastně divadlo na divadle. Navíc nejde o čistě životopisná data, neboť postavu Gioa (tedy Andreiniho) si lze velmi snadno zobecnit. A pak se jedná o problematiku autorské tvorby jako takové, o inspirační zdroje, o obsesi tématem, o možnosti a nemožnosti se vyjádřit. O to, jak se život autora odráží v jeho tvorbě.

Geisslers - Magdaléna lascivní a kajícná // zdroj: facebook souboru

K tomuto tématu navádí i synkretická forma, kterou Hašek zvolil, neboť ohledává možnosti divadla - jakým způsobem se dá vyjádřit emoce, zprostředkovat příběh. I příběh o Magdaléně je v podstatě pohled na současné/nadčasové partnerské problémy. Není třeba Petra Haška a Helenu Kebrtovou podezírat z toho, že by obžalovávali ženy z promiskuity a zvedali nad nimi varovný prst. S nadsázkou a humorem nahlížejí na to, proč ženy muže využívají, jak se vlastně muži k ženám chovají, jak moc vztahy a přístup k nim ovlivňuje naše sobectví (což už zase moc humorné není). Motivy a příběhy se přitom proplétají přirozeně a logicky, nejde o umělé poslepování.

Psala jsem, že Magdaléna je synkretický tvar, v němž Hašek ohledává a kombinuje různé prostředky vyjadřování. Už jenom samotné scénické zasazení na vodní plochu je nekonvenční. Vodní hladinu lze interpretovat jako symbol, jako nastavené zrcadlo, které Magdaléna dostala darem od počestné sestry Marty, aby ji tak polepšila. Bazének s vodou také ohraničuje prostor Andreiniho představ, tvorby, jakéhosi snu, kde se odehrává příběh, který Andreini píše. Osobně se ale domnívám, že ji lze vnímat i jako čistě scénický prvek, který jevištní akci staví do jiného světla, do jiných okolností a ozvláštňuje ji. Navíc zvukové projevy vody jsou tak trochu lascivní…

Geisslers - Magdaléna lascivní a kajícná // zdroj: facebook souboru

Možná je to „scénické oratorium“. Nebo je to jednoduše inscenace s písničkami, a že jsou to barokní árie a sbory, to je v podstatě jedno. Autorská hudba Davida Hlaváče je vynikající. Co song, to hit. Herci písně interpretují přirozeným zpěvem, na baroko (přesněji na přelom mezi renesancí a barokem) upomíná jen melodická výstavba písní, které David Hlaváč převzal od Claudia Monteverdiho, Salamona Rossiho, Muzia Effrema a Alessandra Gvivizzaniho. A pak také hudební doprovod na – pokud byly mé rešerše správné – theorbu neboli chitarrone, což je basová loutna s dlouhým krkem.

Pohybová složka je dalším prostředkem, kterým inscenátoři přenášejí příběh(y) - skrze drobné pantomimické akce a taneční choreografie k písním i mluveným promluvám. Ačkoli má tanec v inscenaci výrazné zastoupení, nevkládala bych ji do škatulky „pohybové divadlo“, „taneční divadlo“. Nevkládala bych ji ani mezi „hudební divadlo“. Je to živé divadlo, které hovoří moderním a různorodým jazykem, svébytně divadelním a originálním.

A že jde o baroko? Mám se toho jako „nepoučený“ divák bát? Rozhodně ne. Ano, barokní to je. V principu. V kontrastech, v balancování mezi realitou a snem, v proplétání několika rovin, emotivností, bohatostí. A to ve všech složkách. Ovšem baroko je bráno do současného divadelního jazyka, je přetvářeno, a zůstává z něj „jen“ esence. A je to fascinující.

GEISSLERS HOFCOMOEDIANTEN – Giovanni Batista Andreini a Geisslers: Magdaléna lascivní a kajícná. (koncept Petr Hašek a Helena Kebrtová, scénář Geisslers, libreto a dramaturgie Helena Kebrtová, režie Petr Hašek, premiéra 12. prosince 2015 ve Vile Štvanice)