#JH2016: Němcová už do divadla nechodí

86. Jiráskův Hronov, festival amatérského divadla

DS bratří Mrštíků Boleradice - B. Němcová, M. Uhde: Divá Bára

úprava a režie: Alena Chalupová

Jak milo srdci českému vonět k těm květům přelíbezným, jimž inkoust co krev život vdechl, jež ruka umělce českého uvila v klasiku, nalezše múzu svou v luzích a hájích slovanských. Jak milo, že podnes zříti můžem dramatizace plodů těchto na jevištích, těch svatostáncích umění, těch zrcadel životů našich. Leč. Jak při inscenování nakládat s českými díly 19. století je v současnosti stále palčivější otázkou, kolem které se chodí opatrně a nejjistější a nejčastější strategií je vyhnout se jim.

Není divu. Protože je to Němcová a musíme ji přece udělat hezky. To znamená s úctou. To znamená protkat ji folklorem, co nejpřesněji dodržet reálie doby vzniku a hlavně zdůraznit hezkou českou lovestory. Tak, aby měla paní Němcová radost. Je v tom háček. Paní Němcová už do divadla nechodí. Snad laskavý čtenář i Divadelní soubor bratří Mrštíků Boleradice prominou sarkasmus. Z Divé Báry, kterou jsme v jejich podání měli možnost v neděli vidět, by byla Boženka nepochybně nadšená. Žila v době, kdy si Češi vášnivě dokazovali kvality své kultury i jazyka a Němcová za jejich povznesení statečně, vytrvale a úspěšně bojovala. Tento kontext je však nutné mít při čtení a nedej bože inscenování českých děl 19. století neustále na paměti. Při oživování literatury z tohoto období je opravdu nezbytné nebát se zbavit se přesládlého sentimentu, kterého je bezesporu plná. Ale který měl smysl v době svého vzniku, pro dnešního diváka je neskousnutelný. Ani písně, ani kroje, ani původ autorky už přes sto let nejsou kvalitní kvůli tomu, že jsou české, to dnes již nestačí.

A zrovna mnoho děl Němcové, Divá Bára zejména, disponují mnohem hlubšími kvalitami. Kolektivní vina, předsudky, netolerance, šikana, odvaha, pravda a lež, to jsou jen namátkově vybraná témata, která jsou velmi aktuální a pulsují dnešní společností úplně stejně, jako v roce 1850. V tom je dílo Němcové nadčasové a tím oslovuje dnešní čtenářstvo a diváctvo. Na nich autorka vystavěla silné lidské příběhy, propracovala vztahy mezi plastickými postavami s hlubokou minulostí a odkryla motivace jejich jednání. Zaměřit se na tyto trvalé kvality na úkor buditelského balastu není projevem neúcty. Důležité je, jak se Bářini blízcí zachovají ve chvíli jejího soudu, ne kolik prostonárodních písní na jevišti zazní. Co je Bára ochotna pro Eliščinu záchranu obětovat, ne jak detailní a věrohodné budou kostýmy. Boleradická inscenace klade bohužel mnohem větší důraz na vnější pozlátko, než na vnitřní stavbu. Výborně tedy funguje jako školní pomůcka pro představu, jak mohl vypadat venkov v druhé polovině 19. století, ale silnému vztahovému příběhu, kterým Divá Bára bezesporu je, bohužel zdaleka nedostál.