86. Jiráskův Hronov, festival amatérského divadla
Ať už pro to byly důvody jakékoli, jedno je jisté: v předvečer
oficiálního zahájení 86. ročníku Jiráskova Hronova (29. 7.) proběhla diskuse
nazvaná „Alois Jirásek: dramatik současnýma očima“.
Pozdně večernímu debatování předcházela inscenace Jiráskova dramatu Vojnarka v nastudování Souboru Jiráskova divadla Hronov, v režii Miroslava Houštěka. Kromě něj byli k diskusi přizváni ještě dramaturgyně Radmila Hrdinová, která se na koncepci představení sama podílela, doyen českého ochotnického divadla Jan Císař a milým překvapením pak byla účast nedávného jubilanta Milana Uhdeho. Moderoval teatrolog, překladatel a pedagog Petr Christov a malý sál Jiráskova divadla se zaplnil do poslední židle. Ale o čem to celé vlastně bylo a proč o tom psát?
Velmi mne potěšilo, že se diskuse nezvrtla v poplácávání se po ramenou, anebo ve slepé úvahy nad tím, co se v páteční repríze Vojnarky zkrátka nevyvedlo. Také to moc nebyla diskuse, ale spíš minisymposium na zadané téma – ale vlastně proč ne. Snad všichni mluvčí se shodli na tom, že Jiráska četli (ale jen Jan Císař ho přečetl celého!), že Jirásek je lepší epik než dramatik (nedovzdělaní dostali za úkol přečíst Temno), že Lucerna je dramaturgicky špatně vystavěný text a že pokud něco hrát, pak snad Emigranta. A možná i tu Vojnarku, ale...
Radmila Hrdinová a Miroslav Houštěk mj. vysvětlovali, jaký dramaturgický klíč pro práci s textem zvolili, zajímal je moment zmařeného ženského (a proč ne lidského?) osudu, mluvili o ibsenovských variacích a aluzích – v tom však, zdá se mi, spočívá zásadní problém tohoto představení. Oni o tom chtěli hrát, ale ke mně jako divákovi to prostě nedošlo, ač je dozajista nutné pochválit Lucii Peterkovou za uvěřitelnost, s níž Vojnarku na jevišti ztvárnila. To všechno je však z hlediska pojednávané diskuse vlastně vedlejší, daleko podnětnější mi přijde jiný moment: opravdu je nutné diskutovat o tom, jestli Jirásek k českému kulturnímu kánonu patří? Viděno přinejmenším prizmatem státní maturitní zkoušky, své místo v našem písemnictví má. Úvahy nad tím, jestli Jiráska učit, se tedy stávají zbytnými, vyvstává však otázka jak – a vice versa se můžeme ptát, jak Jiráska hrát.
Klíče jsou pravděpodobně dva a oba byly v diskusi zmíněné: aktualizovat a/nebo prezentovat autora v kontextu jeho doby. V druhém případe je však nutné dbát na to, aby nebyl prezentován jako muzeální kousek, jako bezkrevná mramorová socha. Dobrý režisér a dobrý pedagog to dozajista zvládnou, aby se nakonec nemuseli podobně jako Radmila Hrdinová uchylovat k úvahám nad tím, jestli snad nelze Jiráskově Lucerně odpustit nedomrlou dramaturgickou výstavbu, když je to nakonec takové milé, pěkné, pohádkové. Nelze. Nejen škola, ale i divadlo mají kultivovat a neměly by se uchylovat k polovičatostem a říkat si, že účel světí prostředky. Není snad nakonec určitým uměním i to, když si umíme přiznat, že v souborném díle každého autora najdeme momenty silnější a slabší?
-- Eva Marková
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.