Šrámkova Sobotka 2016 - LYRIKA DNES
Chemické divadlo - Na slepičím zámku
scénář a režie: Vojtěch Bárta
Asi to má být hlavně o Suzanne Renaud. O jejím strastiplném osudu. Taky o jejích blízkých. O těžké době. Co se ale o Suzanne Renaud dozvíme? Že se jí fakt moc stýská po Francii. Že jí život s Reynekem v zaplivaném zámkostatku mezi slepičinci a ovcemi nebaví. Jenže... Jenže jednak se toho dozvíme zatraceně málo, zatraceně lakonicky, zatraceně nezúčastněně. Proč? Možná proto, že je v programu otištěn dostatečně dlouhý životopis Suzanne, tak to stačí.
Vlastně moc nevím, co o tom celém napsat. Co si o tom myslet. Neznám poezii ani Suzanne Renaud, ani Bohuslava Reyneka. Je-li inscenace s jejich tvorbou nějak organicky spojená, jsou-li v ní nějaké symbolické odkazy na tu a tu báseň, dobrá tedy, to jsem nepřečetla. Ale to by nemělo vadit, myslím, že by mě měla inscenace i přes to oslovit příběhem, že bych se měla o postavách něco dozvědět… Ano, nějaké básně zazní. Ale o Suzanne toho skutečně moc nezjistím. Nevadí, ještě pořád si to můžu zobecnit. Pak se ale jenom dozvím, jak je to těžké přejít z přepychu do hnusu. Jak se někomu stýská po rodné zemi. Jak je někdo uvězněn. Jak si holka myslela, že má kluka ráda, a pak zjistila, že vlastně tak moc ne. Hm. Smutné. Jenže já tomu příběhu nějak nemůžu přijít na chuť, nějak mě ničím neoslovil. Je to o ní? Je to o něm? O něm přes ní?
Kompozice ze vzpomínek. Nechronologicky řazené obrazy. Její dětství. Synové na vojně. Válka. Reynek a brambory. Zestátnění statku. Suzannina smrt. Mnoho obrazů, vjemů, slov, které ale neposkytují klíč k porozumění. Nedochází k jejich propojení, scénografie se míjí se slovy, ačkoli cítíme, že obé v sobě nese onu esenci Reynekova díla. Možná je to otřepaností, možná už jsem podobný trudný osud „za polárním kruhem“ slyšela tisíckrát. Ale zase – dobře. Proč ale není podán nějakou nápaditou, nečekanou formou. Proč je to celé jen celkem pěkně výtvarné. Proč najednou odkaz na mediální prezentaci Bible Reynek a reklamu na paštiku Májka. Proč.
Vlastně moc nevím, co o tom celém napsat. Co si o tom myslet. Neznám poezii ani Suzanne Renaud, ani Bohuslava Reyneka. Je-li inscenace s jejich tvorbou nějak organicky spojená, jsou-li v ní nějaké symbolické odkazy na tu a tu báseň, dobrá tedy, to jsem nepřečetla. Ale to by nemělo vadit, myslím, že by mě měla inscenace i přes to oslovit příběhem, že bych se měla o postavách něco dozvědět… Ano, nějaké básně zazní. Ale o Suzanne toho skutečně moc nezjistím. Nevadí, ještě pořád si to můžu zobecnit. Pak se ale jenom dozvím, jak je to těžké přejít z přepychu do hnusu. Jak se někomu stýská po rodné zemi. Jak je někdo uvězněn. Jak si holka myslela, že má kluka ráda, a pak zjistila, že vlastně tak moc ne. Hm. Smutné. Jenže já tomu příběhu nějak nemůžu přijít na chuť, nějak mě ničím neoslovil. Je to o ní? Je to o něm? O něm přes ní?
Kompozice ze vzpomínek. Nechronologicky řazené obrazy. Její dětství. Synové na vojně. Válka. Reynek a brambory. Zestátnění statku. Suzannina smrt. Mnoho obrazů, vjemů, slov, které ale neposkytují klíč k porozumění. Nedochází k jejich propojení, scénografie se míjí se slovy, ačkoli cítíme, že obé v sobě nese onu esenci Reynekova díla. Možná je to otřepaností, možná už jsem podobný trudný osud „za polárním kruhem“ slyšela tisíckrát. Ale zase – dobře. Proč ale není podán nějakou nápaditou, nečekanou formou. Proč je to celé jen celkem pěkně výtvarné. Proč najednou odkaz na mediální prezentaci Bible Reynek a reklamu na paštiku Májka. Proč.
Text vyšel v č. 5/16 Splav!u.
Soboteckém Pravidelném Lehce Avantgardním Věstníku.
Soboteckém Pravidelném Lehce Avantgardním Věstníku.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.