#TheatrumKuks: BeBaroque 3/4

THEATRUM KUKS 2016 - festival barokního divadla, opery a hudby

Včerejší festivalový den byl tak náročný – po těch třech hodinách spánku – že jediné možné heslo dne bylo: Já chci spááááát!

Den zahájilo představení Tulení žena od slovenského souboru Loutkové divadlo LUNA Storytelling. Následující odstavec pro vás napsala Edita Dvořáková, kolegyně z divadelní vědy a spolufestivalovatelka. Já jsem rozhovorovala s Petrem Haškem. 

Žil byl u ledového moře rybář. Každý den lovil ryby, každý den je jedl. Sám. A jednoho dne v moři uviděl tuleně, který si před jeho očima svlékl kůži, a stala se z něj krásná dívka. Rybář se zamiloval a rozhodl se, že si dívku vezme. Sebral jí tedy kůži, aby se nemohla proměnit zpátky, a odvedl si ji s sebou domů. Každý den lovil ryby, každý den je jedl. Sám. Tulení žena totiž nejedla a den ode dne chřadla. Žila s rybářem, milovala ho, porodila mu dítě. Ale po sedmi letech nastal čas se vrátit tam, kam patří. Inuitský příběh ze sbírky Ženy, které běhaly s vlky. Příběh o tom, že v životě žen existuje moment, kdy je nutné navrátit se ke kořenům, i když zpřetrhání vazeb bolí. Příběh vyprávěný pomocí nádherných syrových loutek, šátku, dvou bubnů a pár inuitských slov. A půvabná inscenace, ze které jsem odešla okouzlená. S příjemným pocitem, že se příběhy nemusí nutně vyprávět v jazyce, který znám, abych jim rozuměla. A s ještě příjemnějším pocitem, že se mi potvrdilo to, v čem vidím sílu divadla – za málo peněz se dá udělat hodně muziky. (-- Edita Dvořáková)

Jako další bylo představení Kdes holubičko lítala? souboru JaKKdo ze ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř. Tato inscenace byla i na letošním Jiráskově Hronově a shodou okolností jsem ji reflektovala, a pod vše, co jsem napsala, se znovu podepisuji. Oproti Hronovu se Holubička hrála ve sklepení v Rentzově muzeu, což dodalo představení specifickou atmosféru, takovou ilegální a temnou, která se k němu hodí mnohem více, než podium Sálu Josefa Čapka. Oproti Hronovu se mi také zdálo, že tentokrát už změny scén a manipulace s loutkami nebyly tak zdlouhavé, probíhaly hladce a i voicebandové části vycházely lépe. Více si o Holubičce můžete přečíst v reflexi zde.

Následovala alespoň hodinka spánku. Protože původně měla být derniéra Lakomce souboru Geisslers Hofcomoedianten (dozvěděla jsem se, že v Polsku je překřtili na Homocomoedianten). Ta byla bohužel z vážných rodinných důvodů zrušena a místo ní byla Magdaléna lascivní a kajícná. Ta se ovšem bude hrát i dnes a vzhledem k tomu, že jsem Magdalénu viděla od konce března až do teď už třikrát, přišlo mi rozumné jít jen na sobotní představení. Večer pak v Lapidáriu kukského Hospitalu hráli Divadlo Facka a Ensemble Damian. V první části melodramatickou operní pantomimu Alchymista Georga Friedricha Händela, která byla původně scénickou hudbou ke komedii Bena Johnsona. Ve druhé části pantomimu ve stylu commedia dell’arte, poctu Jeanu-Gaspardu Deburauovi Pierotova dobrodružství s hudbou Tomáše Hanzlíka. V Lapidáriu jsou vystaveny originály soch z Braunovy Aleje ctností a neřestí. Podlouhlá místnost s vysokým klenbovým stropem, prostor s fascinujícím geniem loci a výbornou akustikou pro komorní koncerty. Ovšem ne s akustikou pro mluvení, pro divadlo, zdá se mi. Bylo to dost cítit v první části, kde se mluvilo. Hlas se rozléhal a hercům nebylo rozumět.

Ensemble Damian funguje od roku 1995 a zaměřuje se na autentickou interpretaci barokní a soudobé hudby. Jde o skutečně výborný soubor, hráli skvěle, čistě a hudba Tomáše Hanzlíka ke druhé pantomimě byla nádherná (o Händelovi to psát nebudu, protože to je jasné, že jo). Dokonce bych řekla, že zatímco se mi zdálo, že Händelova hudba vůbec neodpovídala tomu, co se děje na jevišti, působila dosazená z vnějšku, tak Hanzlíkova hudba seděla přesně, byla evidentně komponovaná přímo pro inscenaci. Bohužel ale byla hudba pro mě tím nejlepším zážitkem. Pantomima musí být naprosto precizní a přesná. U herců z brněnského Divadla Facka mi ovšem tato preciznost pohybů, vyjadřování situací a předmětů místy scházela a tak často nebylo poznat, co se na jevišti děje. Nehledě na to, že se několikrát hrálo na zemi a nebylo nic vidět… Čímž nechci říct, že herci neuměli hrát, to ne, ale bylo by třeba to ještě dobrousit. Navíc řada gagů (asi právě díky herecké nepřesnosti) nebyla řádně vypointovaná, což je u commedie dell’arte zásadní, a tudíž nebyly vtipné a byly neuvěřitelně zdlouhavé. Takže divadelní zážitek nic moc, ale ten hudební byl zase intenzivní.

PS. Pro nejlepší scénografku v Evropě Jitku Nejedlou: Dneska jsme opět šly spát později než Petr Hašek (stává se z toho soutěž), ale přepila nás Jitka. Ráno ovšem byla svěží a brzo vzhůru, neboť se v Geisslers nadře ze všech nejvíc. Není to do nebe volající nehoráznost?! 

Keep calm and #BeBaroque!