#nextwave: Drobty poprvé

Festival ...příští vlna/next wave... 2016
Země a nahota ve všech pádech

Jak jsme vás již informovali v článku „Třiadvacátá Nextka je tu!“, i letos jsme součástí festivalu ...příští vlna/next wave..., reflektování a zpravodajování festivalu však probíhá na blogu Divadelních novin a v tradičním zpravodaji Tsunami. Na náš blog vám tak tentokrát přihazujeme jen malé „drobty“, které budou odkazovat tam či onam.

„V pátek se ctilo“

 

Jakékoli udělování cen v Čechách balancuje, zdá se mi, většinou na hraně mezi lehkou trapností a trapností až za hrob (třeba Ceny Thálie, obzvlášť ty letošní). Ale na loňské Udílení poct za alternativní umění, které připravil Jiří Adámek s jeho Boca Loca Lab, vzpomínám ráda.

 

Jednak bylo zábavné a jednak důkladně promyšlené, ani stopa po rozpačitosti nebo moderátorské bezradnosti. Letošní Pocty se mi takové, bohužel, nezdály. Skladby Michala Nejtka v podání Orchestru Berg, které byly degustací k připravované inscenaci Constellation I. Before I Say Yes v režii Petra Boháče, na níž se svou Spitfire Company s orchestrem spolupracuje, mě tahaly za uši, což je ale samozřejmě můj čistě osobní odpor k drtivé většině moderní vážné hudby, a neberte to tedy prosím jako hodnotící stanovisko. Petr Boháč byl nejenom režisérem, ale i moderátorem celého večera. Bohužel jeho moderátorský talent poněkud pokulhává. Chápu, pravděpodobně zapracovala nervozita, ale… Neschopnost vést s oceněnými aspoň trochu podnětný rozhovor, nepohotovost, neustálé míchání moderátorovy osobnosti do komentářů i rozprav s osobnostmi a ne vždy vtipné průpovídky, to vše zapříčinilo vcelku nudný a trapný pocit z udílení Poct.

Ale – je ošklivé počasí, tak buďme pozitivní. Jako zábavné plus jsem vnímala využití Vladimíra Hulce. Po celou dobu ležel na jevišti pod kamerou, která zabírala jeho oko, oko kritikovo, jež bdělo nad celým večerem. A během skladeb předváděl cosi, co bych označila jako oční performance. Avizována byla „absolutně odosobněná show obnažující proklatě osobní téma“. Nic moc osobního jsme se o oceněných nedozvěděli, to leda tak o moderátorovi (že ho v Brně označili za škůdce české poezie) a o Vladimíru Hulcovi (že má rád Vladimíra Mikulku, považuje se za lepšího kritika a i jeho označili za škůdce – divadelní kritiky). Odosobnělost měla být zřejmě v tom, že moderátor měl na hlavě celou dobu motorkářskou helmu. Show nevím, kde byla. Ale chtěla jsem být pozitivní. Takže – co poctění?

Cenu za producentský počin roku získal spolek Jiné jeviště za pořádání festivalu Menteatrál. Cenu převzala produkční spolku Lucie Špačková spolu s menteatrálským režisérem Jankem Lesákem. Špačková poděkovala a Lesák vyzval jejich šéfy a nadřízené, aby od nich dostávali více prázdnin, neboť během nich pořádají projekty, jež jsou pak oceňovány (Menteatrál probíhá na konci července). Nechť se tak stane. Profesor Miloslav Klíma, pedagog KALD DAMU, byl poctěn za publikační čin roku – za deset vydaných sborníků Divadlo a interakce. Hezky podotkl, že je to prostor pro umělce kriticky pohlížet sami na své dílo a ocenil dostatečnou dekadentnost květiny, kterou dostal. Matěj Nytra, objev roku, vysvětlil, že Ice Pøz znamená Pozice převrácená naruby s temným skandinávským zabarvením. Čímž jistě nejednoho diváka, který byl obeznámen s názvem inscenace/scénické eseje HaDivadla, v níž je autorem textu právě Matěj Nytra, překvapil. Matěj Nytra hovořil o tématu svého textu a dostal se až k filozofickému rozboru sociálních sítí a Facebooku, přičemž došel až k tomu, že díky internetu se nám může úplně rozpadnout láska, ale pak zase můžeme najít novou. Tesat!

Na tři všetečné otázky „Co znamená imerzivní divadlo?“, „Co je tak trochu jiné publikum?“ a „Jak se ztrácejí dívky?“ musel odpovídat tvůrčí tým projektu roku Pomezí. Režisér, scénograf a produkční Lukáš Brychta vysvětlil, že v imerzivním divadle se divák může ponořit do představení a nevěděl, co je tak trochu jiné publikum. Dramaturgyně Kateřina Součková si myslí, že tak trochu jiné publikum je takové, co ho nudí v divadle sedět a rádo chodí. Štěpán Tretiag prý neumí mluvit na veřejnosti, takže neřekl nic. Osobnost roku, Jiří Maryško, nepřišla, a cenu za ni převzala dramaturgyně festivalu Lenka Dombrovská, tudíž nevíme, co si osobnost roku o Poctě myslí. Profesor Ivo Krobot se snažil co nejrafinovaněji přiblížit živoucí poklad, aby přitom neprozradil, o koho jde, ale aby to bylo jasné. Během záludného představování sfoukl rychlohistorii Divadla Husa na provázku. Živoucí poklad Petr Oslzlý se prý nejprve bál, že jakožto živoucí poklad bude uložen někam do vitríny, ale jeho obavy opadly, jakmile si uvědomil, že i Bořivoj Srba a Eva Tálská byli svého času živoucími poklady, a v žádné vitríně nebyli. DoPoctěno.