#PolárkovéBrno: Polárku Všem!

Festival Polárkový dort 2016

Profesionální dětské brněnské divadlo v novém kabátě

Tereza Lexová a Jan Cimr, tedy nové vedení brněnského Divadla Polárka, usilují o to, aby se z divadla stal komunitní prostor, otevřený pro rodiče s dětmi, kteří sem mohou přijít trávit společný čas. Tuto koncepci v divadle pro děti (a mládež) považujeme za zcela klíčovou, protože jim pomáhá budovat si vztah k prostředí divadla, vnímat ho jako bezpečné místo.

Místo, kam se budou i nadále rády vracet. Festival Polárkový dort představuje realizaci této vize v praxi. Kromě divadelních představení byl připraven i doprovodný program, na němž si Polárka poprvé vyzkoušela, jakým způsobem by mělo divadlo fungovat i během sezóny.

Jak na divadlo?

Od poledne probíhaly v nově zpřístupněné obrovské zahradě za divadlem workshopy pro děti. Záměrem bylo představit mláďatům jednotlivé divadelní profese a dát jim možnost si formou hry ozkoušet, co vše musí zvládnout takový scénograf, herec, režisér, jevištní technolog, tanečník, hudebník, ale i zvukař či osvětlovač. Tak například u hudebníka hrály děti s lektorkami na boomwhackery (různě dlouhé plastové tyče laděné na různé tóny). U jevištního technologa si v maketách scény zkoušely postavit z kostiček a panáčků návrh scény pro nějakou pohádku, starší děti potom dostaly za úkol přestavět scénu z toho, co mají, na jinou.

Herec a technik Matěj Záhořík si pro odpolední chvilku oddychu připravil v nově otevřeném Malém sále Večerníček/Odpoledníček z Polárky. Volně na sebe navazující díly, o zhruba dvaceti minutách, přicházel větší či menší smečce dítek vyprávět Divadelní technik Matěj, pouze s akordeonem a duší storytellera. Formát se skutečně podobal večerníčku, úvodní i závěrečná „znělka“ a přivítání i loučení s dětmi probíhalo vždy podle stejné šablony, která minipříběhy rámovala. Ústřední postavou večerníčků je Můjtysvět, druhem skřítek, poddruhem divadelní, čeledí permoník. Matějův kamarád, který ho bere s sebou na výlety do známých pohádek, aby společně zjistili, že to s Karkulkou ani Smolíčkem nebylo úplně přesně tak, jak se mezi lidmi traduje. Tyto dvacetiminutovky pro nejmenší jsou ukázkou opravdu kvalitního storytellingu a kontaktu s dětským divákem, kterému se Matěj Záhořík nerozpakuje trpělivě reagovat na dotazy a poznámky, brát ho do hry a vůbec to dělat maximálně pro něj a minimálně pro sebe.

Polaris? BomBarďák? Toť rajská hudba pro náš sluch!

Šestá hodina podvečerní patřila vždy hudbě. Zahrály tři kapely. BomBarďák, TyJáTrio a polárkovský Polaris. TyJáTrio, které hrálo v sobotu, bylo sice skvělé i se všemi francouzskými, italskými, španělskými i romskými rytmy a šansony, a děti si jistě trsání užily, ale my se raději zaměříme na zbylé dvě skupiny. Ty byly totiž vyloženě pro děti. V posledních pár let se rozmáhá zakládání kapel pro dětského posluchače při divadlech nebo divadelníky. Kašpárek v rohlíku, Pískomil se vrací, (Ne)dloubej se v nose, Rybízek je Rybízek anebo právě BomBarďák a Polaris. Skupiny Rybízek je Rybízek a BomBarďák jsou spojeny s rezonujícím jménem Jiří Jelínek. Jelínek je mimo dalších mnoha aktivit i režisérem v divadlech pro děti (např. Divadlo rozmanitostí Most, Divadlo Reduta Brno, Divadlo Minor Praha) a jeho inscenace jsou nejvýraznější právě maximální vynalézavostí a nezměrnou fantazií ve slovních hrách, v používání běžných předmětů v nových kontextech. Stejně tak i texty kapely BomBarďák, které Jelínek píše, jsou typické svojí jazykovou nápaditostí a humorem, kterému děti rozumí a baví je. Kapela Polaris, která hrála v neděli, zahájila svým inscenovaným koncertem, na němž se podílel celý soubor divadla (dvanáct z nich muzicírovalo!), novou divadelní sezónu. A to jak se patří ve velkém. Stylizace do hvězdné šlechty (ve smyslu šlechty z hvězdy), zlaté pompézní kostýmy, výrazné líčení a účesy. Část ansámblu byla rozesazená kolem stolu před pódiem a ve zpomaleném tempu s aristokratickým dekorem pojídala polárkový dort, popíjela kávu a křtila se šlehačkou. V závěru nechyběl efektně pojatý ohňostroj.

POLARIS // zdroj: facebookové stránky divadla

Třetí odpoledne s IMPRO-KAMARÁDY

Poslední den festivalu jsme měli možnost vidět improshow souboru Kamarádi nacvičených scének, domovským sídlem v HaDivadle, ale zahlédnout je můžeme i v Praze. O improvizaci se dá psát jen těžko, nebylo by to totiž spravedlivé, pokud neznám jejich tvorbu dlouhodobě a podrobněji. Dobré či špatné představení záleží na tolika proměnlivých faktorech, že se jen velmi ztěžka rozlišuje, co bylo umem či pochybením performerů a co ne/šťastnou shodou podmínek. Zkusím se tedy křečovitě držet pouze prokazatelných faktů: Daniel Kunz, Vít Pískala, Josef Zachar, Tomáš Jakoubek, elektrické klávesy, dva mikrofony a sál plný nevyzpytatelných mláďat. Šablona se nijak výrazně neliší od jiných improshow, disciplíny jsou již notoricky známé, snad jedinou výjimkou je přímé zapojení dětí do hry Dabing. Evidentní je, že herci jsou na sebe vzájemně naladěni a jsou sehraní, reagují jeden na druhého tak bezprostředně a okamžitě, že jejich akce chvílemi ani nepůsobí jako improvizace. Navíc všechna čest za laskavou trpělivost, v jejímž duchu spolupracují s dětským publikem, ačkoli je to zřejmě často zkouška nervů.

Quo vadis, Polárko?

Těžko dělat nějaké velké soudy, přece jenom, jedná se o první ročník festivalu, o první krůčky směrem k naplnění vize nového vedení. Nelze tedy hodnotit, jak to vychází, ale lze hodnotit koncept. Jestliže Tomáš Pavčík s Terezou Lexovou a Janem Cimrem usilují o otevření Divadla Polárka veřejnosti, na festivalu jim to rozhodně vyšlo. Všude byli po celý den děti, rodiče i prarodiče, divadlo žilo od rána až do večera. Na nově zpřístupněné zahradě za divadlem byly workshopy a hrály zde kapely nebo se jen tak blbnulo. Ve foyer je nově zbudovaná kavárna. Kavárna v divadle je samozřejmě základ a i v divadle pro děti je nezbytná. Polárkovská kavárna je navíc skvělá v tom, že se vedení rozhodlo, že bude veganská, vegetariánská, raw, bezlepková a vůbec prostě zdravá. A přitom nabízí široký sortiment zdravých mlsek, lízátek, koláčů i slaných svačinek z pohankových, celozrnných, sójových a jiných muk, a samozřejmě spousta nápojů, Fair Trade kávu a pouze mandlové, rýžové nebo ovesné mléko. Je to velmi příjemná alternativa, jakkoli můžeme být proti tomu zaujatí, je možná fajn to třeba aspoň zkusit.

POLÁRKOVÝ DORT S POLARIS // zdroj: facebookové stránky divadla

Na tomto místě by se dalo zopakovat vše, co bylo řečeno v úvodních odstavcích. Důkazem, že se Polárka ubírá správným směrem, může být i (ne)jedno dítko s hysterickým záchvatem pláče, které nechce jít z divadla domů. Je zcela patrné, že nové vedení bere divadlo pro děti a mládež vážně a nikoli jako samaritánskou službu světu, nutnost nebo ulejvárnu. Tvoří si silný kolektiv herců, lektorů, techniků (s povinností herce a hudebníka!) a dalších uměleckých spolupracovníků, jimž jde o co nejlepší profil Divadla Polárka. Není třeba zdůrazňovat, nakolik jsou nám tyto tendence sympatické. Slibujeme, že si je a jejich slibné tendence budeme jezdit do Brna kontrolovat! :)

V brzké době budou také na našich facebookových stránkách zveřejňovány videorozhovory s Janem Cimrem, Terezou Lexovou, Michaelou Mikulovou a Juliánou Valíškovou, v nichž se dozvíte mnoho zajímavého, podnětného a důležitého k současnému směřování Divadla Polárka. Veledůležitým závěrem bude pak souhrnný článek s názvem: „#PolárkovéBrno: Dobré to špíly!“

POLÁRKO, DÍKY!