#PolárkovéBrno: Kabaret U Kopfrkingla

Festival Polárkový dort 2016

Profesionální dětské brněnské divadlo v novém kabátě

L. Fuks, K. Popel, R. Toman - Spalovač mrtvol aneb Kabaret U Leoparda
režie: Konrád Popel

Festival zakončil slavnostní žeh v podobě inscenace Spalovač mrtvol režiséra Konráda Popela. Ikoničnost předlohy a především filmu Juraje Herze netřeba zdůrazňovat. Je dost možné, že ne tolik lidí četlo Fuksovu novelu, ale film znají mnozí od dvaceti let nahoru. Je tedy beze sporu, že většina z nás jím bude silně ovlivněna. A to jak zpracováním, tak atmosférou, ale především famózním hereckým výkonem Rudolfa Hrušínského.

Pro inscenátory, kteří se rozhodnou Spalovače mrtvol (rozuměj novelu) zdramatizovat, to musí být obrovská výzva, překonat vše výše zmíněné. Jen pro zajímavost, Divadlo Polárka je v České republice třetím profesionálním divadlem, které tento titul uvedlo. V případě jejich cílové skupiny 12+ může být proto výhodou, že je možné až pravděpodobné, že ta předlohu/film znát nebude. Spalovač mrtvol má spoustu interpretací díky Fuksovu stylu psaní. Vše je jen naznačováno, ale nikdy explicitně vyjádřeno. Popelova inscenace se tematicky drží mravních proměn Karla Kopfrkingla (Lukáš Daňhel), vlivu ideologie a moci na osobnost, manipulace. Jsme v letech 1938 – 1945. Karel Kopfrkingl je zpočátku vlastně docela normální chlápek. Trochu studený psí čumák. Ovšem s tendencí míchat se lidem do toho, co dělají. Jsou to vlastně takové malé nenápadné manipulace, které začínají být čím dál intenzivnější. Kopfrkingl se snaží všem zavděčit, se všemi být za dobře. Pod vlivem jeho přítele z první světové války, Willyho Reinkeho, se přidává k Sudetoněmecké partaji, začíná díky různým příslibům podléhat vůni nacismu, ucítí v sobě kapku německé krve. 

Kopfrkinglův největší problém je ovšem jeho totální neexistence v přítomnosti, v „reálné“ realitě. Vytvořil si svůj svět, konstrukt společnosti směřující ke šťastnému žehu v krematoriu, který umožňuje ještě rychlejší v-prach-se-obrácení, ještě rychlejší možnost reinkarnace. Bláboly o vyšších cílech nacistů a jejich snaze o očistu, lepší svět a podobně zřejmě zapadají do Kopfrkinglovy ideje, proto se jimi také nechá zlákat. To samozřejmě vede k fanatickému přesvědčení a končí to vraždou vlastní manželky a syna. Karla Kopfrkingla v předloze odvádějí andělé do sanitky, která jej veze do blázince, ve filmu jej odváží jeden z nacistických pohlavárů. V této inscenaci je Kopfrkingl stylizován do Hitlera, především vnějškově, Daňhelovy herecké náznaky byly díky bohu jen jemné a dostačující, knírek byl až příliš přímočarý. Celá tematická výstavba se tak uzavírá paralelou, bohužel příliš násilnou. Po scéně pobíhají všechny postavy s knírkem a zpívají, že „vše, co jste tu viděli, byla pouhá iluze a nic co se tu stalo, se jinde stát nemůže.“ Stačil by jen závěrečný Kopfrkinglův monolog o tom, jak spasil lidstvo a jak teď nastává nový řád, který je sám o sobě vypovídající. 

V inscenaci je několik klíčových momentů, které jí výrazně škodí. Velmi problematické je přehlížení motivu Tibetu. Jen asi dvakrát je zmíněno, že Kopfrkingl má doma nějakou knihu o Tibetu. Nedostatečný akcent na význam této knihy a její filozofie, která velmi ovlivňuje Kopfrkinglovo vnímání smrti a reality způsobuje, že scény, kde dostávají velký prostor dva tibetští mniši, se zdají nepatřičné a nepochopitelné. Kdo jsou a co tam dělají? Jak souvisí s příběhem? Vedle dalších drobností bych ovšem nejvíce polemizovala s formou, jakou inscenátoři pro vyprávění příběhu zvolili. Spalovač je předváděn formou kabaretu. Nějak nenacházím žádnou vnitřní souvislost, která by mohla volbu tohoto žánru vysvětlovat. Měla jsem pocit, že je tento způsob zvolen jen a pouze pro ozvláštnění příběhu, pro „zpřitažlivění“ a zábavu. Zvolený žánr ale spíše retarduje a shazuje smysl, několikrát juchavý charakter hudebního motivu narušil silnou a hutnou atmosféru. O hororové grotesknosti tu hovořit také příliš nelze. Jistě, povede se řada černohumorných vtipů a pár silných scén, ale groteska to není. Což je škoda, kdyby se tvůrci více drželi právě této linie, byla by forma provázanější s obsahem.

Kopfrkinglem jsme začali, Kopfrkinglem skončíme. Na inscenaci je totiž fantastická jedna věc, a to velmi zásadní, a to je herecký výkon Lukáše Daňhela. Karel Koprfkingl musí být skvěle zahrán, psychologie postavy je velmi složitá, křehká a těžko vyhratelná. Daňhel mě dostal na plné čáře. Je si zcela vědom toho, co a proč hraje. Jeho hluboký, drsný a přitom příjemný hlas v podstatě hraje také, výborně zapadá do celé postavy. Jde o regulérní výkon, jaký bychom očekávali v divadle pro dospělé, protože v divadle pro děti přece nečekáme, že se budou hrát nějaké psychologické postavy (čti ironicky). Divadlo pro mládež je minimálně svou formou a svými prostředky na stejné úrovni, jako divadlo pro dospělé (nebo by mělo být), nečekáme tedy, že bude někdo pobíhat po jevišti a pitvořit se. Lukáš Daňhel ale tuto schopnost nekarikujícího a neretardujícího herectví prokázal i v Bratrech Lví srdce. Navíc do hry zapojuje tělo, charakterizuje postavu skrz pohyb a především skrze gesta. Jeho ruce hrají neustále, prozrazují o skutečných pocitech postavy mnoho. Ostatní herci také hrají dobře, ale především díky Daňhelovu výkonu mě Spalovač bavil.