Sněz tu žábu, 3. ročník festivalu francouzského divadla
Ten zatracenej Šajtán
Třetí scénická skica festivalu představila explicitně surový, obecně přímočarý, ale v jednotlivostech dějově silný a interpretačně (v rámci vztahů) bohatý text Marilyn Mattei Vnitřní nepřítel. V příběhu možná není ani tak důležitý obecný rámec, jako spíše jeho důsledky pro postavy, jejichž postupně se odhalující background – vše jako by pramenilo z minulosti – vypráví o zvrácenosti doby, kdy můžeme být (nebo jsme?) manipulováni médii či silnějšími a mocnějšími jedinci. Takovými, které jsme si navíc sami vyvolili za vzory. Pravda hnije kdesi ve vzduchu a postavy se ženou za „vyšším dobrem“, které jim nahrazuje ztracené ideály a marnivé sny o bezstarostné (společné) budoucnosti, nabízí řešení jejich bezradnosti, bezvýchodnosti. Aby text dosáhl požadovaného účinku, je potřeba k němu přistupovat prizmatem (šestnáctileté) mládeže, o které – a pro kterou – se hraje.
Čtyři přátelé, nerozluční jako psí smečka. Max a jeho dívka Selma, Simon a George. Vychovatel a provokující mentor se „správnými“ ideály Eddy, dobrosrdečná (lépe řečeno jediná „normální“, nenakažená násilím) psycholožka Luisa. Max zmizel. Nedal o sobě vědět, ale na jeho facebookovém profilu se objevilo video, na němž oddělá „chlápka v oranžovém“. George, dříve Maxem šikanovaný, je ztrátou pohlcen a neustále sleduje traumatizující video, aby si uchoval vzpomínku na „přítele“. Simon považuje video za podvrh. Oba mají strach o Selmu. Že jí nákaza Šajtánem pohltí stejně jako Maxe. Má to taky v očích. Musejí něco podniknout. Vyléčit ji. Oba ji zřejmě milují. Souhra náhod, osud nebo rozflákané lampy mohou za to, že George místo Selmy unese neznámou dívku. Nevinnou oběť, kterou obviňují z její vnitřní temnoty, ačkoliv jsou to právě oni, kdo je svým „vnitřním nepřítelem“ zaslepen. Zlost, výhrůžky, agrese, násilí – vše maskováno jako „léčba“. Nakonec dívka, vydávaná za Selmu, pomáhá Georgovi. Vzniká mezi nimi vztah (jakési syrově něžné pouto), který lze – vzhledem k okolnostem – považovat za jeden z nejsilnějších motivů celé hry. Místo toho, aby však vedl k „prozření“ a zbavení se zdroje zla, aby vedl k vytoužené společné svobodě, vede rovnou ke zkáze.
Pro mě osobně je důležitý především samotný průběh, vývoj jednotlivých postav a odhalování jejich „vnitřních nepřátel“ – démonů, kteří vylézají z temnot jejich mysli/vzpomínek, jako nákaza, jako obávaný Šajtán. Ten, kterého v sobě neseme všichni, někde tam vzadu, uvnitř, v temnotě očí, které vše odrážejí. Polarita postav je výsostně proměnlivá. Text navíc pracuje s blíže nespecifikovanými časovými posuny a využívá vsuvek, potažmo flashbacků. Neustále balancujeme na miskách polorozbitých vah – komu věřit, kdo říká pravdu a co už je lež, vznikající z negativních vlivů, zapříčiňující podmaňující zkrat a přerod osobnosti. Jeden čin a jedna událost jako spouštěč všeho – všeho „zla“, které si říká „dobro“ a přehazuje vinu z jednoho na druhého. Co myslíte, že je vlastně zlo a co dobro? A záleží na tom? Na konci stínu se jako naděje objevuje něco jako láska a porozumění, podpora, která pomáhá zbavit se staronových strastí, dodává sílu se s věcmi vypořádat, smířit se a jít dál. Pokusit se o to, odmítnout všechny našeptávače, ty atakující vymítače rozumu.
Vnitřní nepřítel je jeden z textů, který dokazuje, nakolik má zahraniční divadlo pro mládež, respektive hry psané v jeho „kategorii“, řečeno v našem kontextu 13/14+, náskok před tím naším. Zatímco „my“ si teprve oťukáváme ještě nedávno tabuizované téma smrti, za hranicemi se už odvážně pouštějí do problematiky sexuality, sociálních či genderových problémů a dalších. Dalším takovým je text Catherine Zambon Můj bratr, má princezna. Festival Sněz tu žábu se drží své „tradice“, kdy je v rámci skic představen mj. text určený dětem nebo mládeži a ponouká tak české tvůrce k odvážnější dramaturgii. Z předchozích ročníků můžeme vzpomenout Lidožroutka Suzanne Lebeau, Sněz mě Nathalie Papin nebo IDovskou Karkulku Jeana-Clauda Grumberga. Všechno jsou to neotřelé texty, v našem prostředí stále „odvážnější“. Vnitřní nepřítel se navíc režisérovi Filipu Nuckollsovi zalíbil natolik, že jej bude v následující sezóně inscenovat v Divadle Polárka, které se co do dramaturgie řadí mezi progresivní (a právě ty „odvážnější“) scény.
Marylin Mattei: Vnitřní nepřítel / L’Ennemi Intérieur
překlad: Petr Christov / režie: Filip Nuckolls
překlad: Petr Christov / režie: Filip Nuckolls
Ten zatracenej Šajtán
Třetí scénická skica festivalu představila explicitně surový, obecně přímočarý, ale v jednotlivostech dějově silný a interpretačně (v rámci vztahů) bohatý text Marilyn Mattei Vnitřní nepřítel. V příběhu možná není ani tak důležitý obecný rámec, jako spíše jeho důsledky pro postavy, jejichž postupně se odhalující background – vše jako by pramenilo z minulosti – vypráví o zvrácenosti doby, kdy můžeme být (nebo jsme?) manipulováni médii či silnějšími a mocnějšími jedinci. Takovými, které jsme si navíc sami vyvolili za vzory. Pravda hnije kdesi ve vzduchu a postavy se ženou za „vyšším dobrem“, které jim nahrazuje ztracené ideály a marnivé sny o bezstarostné (společné) budoucnosti, nabízí řešení jejich bezradnosti, bezvýchodnosti. Aby text dosáhl požadovaného účinku, je potřeba k němu přistupovat prizmatem (šestnáctileté) mládeže, o které – a pro kterou – se hraje.
Čtyři přátelé, nerozluční jako psí smečka. Max a jeho dívka Selma, Simon a George. Vychovatel a provokující mentor se „správnými“ ideály Eddy, dobrosrdečná (lépe řečeno jediná „normální“, nenakažená násilím) psycholožka Luisa. Max zmizel. Nedal o sobě vědět, ale na jeho facebookovém profilu se objevilo video, na němž oddělá „chlápka v oranžovém“. George, dříve Maxem šikanovaný, je ztrátou pohlcen a neustále sleduje traumatizující video, aby si uchoval vzpomínku na „přítele“. Simon považuje video za podvrh. Oba mají strach o Selmu. Že jí nákaza Šajtánem pohltí stejně jako Maxe. Má to taky v očích. Musejí něco podniknout. Vyléčit ji. Oba ji zřejmě milují. Souhra náhod, osud nebo rozflákané lampy mohou za to, že George místo Selmy unese neznámou dívku. Nevinnou oběť, kterou obviňují z její vnitřní temnoty, ačkoliv jsou to právě oni, kdo je svým „vnitřním nepřítelem“ zaslepen. Zlost, výhrůžky, agrese, násilí – vše maskováno jako „léčba“. Nakonec dívka, vydávaná za Selmu, pomáhá Georgovi. Vzniká mezi nimi vztah (jakési syrově něžné pouto), který lze – vzhledem k okolnostem – považovat za jeden z nejsilnějších motivů celé hry. Místo toho, aby však vedl k „prozření“ a zbavení se zdroje zla, aby vedl k vytoužené společné svobodě, vede rovnou ke zkáze.
Pro mě osobně je důležitý především samotný průběh, vývoj jednotlivých postav a odhalování jejich „vnitřních nepřátel“ – démonů, kteří vylézají z temnot jejich mysli/vzpomínek, jako nákaza, jako obávaný Šajtán. Ten, kterého v sobě neseme všichni, někde tam vzadu, uvnitř, v temnotě očí, které vše odrážejí. Polarita postav je výsostně proměnlivá. Text navíc pracuje s blíže nespecifikovanými časovými posuny a využívá vsuvek, potažmo flashbacků. Neustále balancujeme na miskách polorozbitých vah – komu věřit, kdo říká pravdu a co už je lež, vznikající z negativních vlivů, zapříčiňující podmaňující zkrat a přerod osobnosti. Jeden čin a jedna událost jako spouštěč všeho – všeho „zla“, které si říká „dobro“ a přehazuje vinu z jednoho na druhého. Co myslíte, že je vlastně zlo a co dobro? A záleží na tom? Na konci stínu se jako naděje objevuje něco jako láska a porozumění, podpora, která pomáhá zbavit se staronových strastí, dodává sílu se s věcmi vypořádat, smířit se a jít dál. Pokusit se o to, odmítnout všechny našeptávače, ty atakující vymítače rozumu.
„Všechno mám vymyšlený. Nemůžu se nechat zabít.
Naplánovat si život dá kurva zabrat.“
Vnitřní nepřítel je jeden z textů, který dokazuje, nakolik má zahraniční divadlo pro mládež, respektive hry psané v jeho „kategorii“, řečeno v našem kontextu 13/14+, náskok před tím naším. Zatímco „my“ si teprve oťukáváme ještě nedávno tabuizované téma smrti, za hranicemi se už odvážně pouštějí do problematiky sexuality, sociálních či genderových problémů a dalších. Dalším takovým je text Catherine Zambon Můj bratr, má princezna. Festival Sněz tu žábu se drží své „tradice“, kdy je v rámci skic představen mj. text určený dětem nebo mládeži a ponouká tak české tvůrce k odvážnější dramaturgii. Z předchozích ročníků můžeme vzpomenout Lidožroutka Suzanne Lebeau, Sněz mě Nathalie Papin nebo IDovskou Karkulku Jeana-Clauda Grumberga. Všechno jsou to neotřelé texty, v našem prostředí stále „odvážnější“. Vnitřní nepřítel se navíc režisérovi Filipu Nuckollsovi zalíbil natolik, že jej bude v následující sezóně inscenovat v Divadle Polárka, které se co do dramaturgie řadí mezi progresivní (a právě ty „odvážnější“) scény.
VŠECHNA ČÍSLA MAGAZÍNU LE TISK
(klik na obrázek)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.