SnězTuŽábu: Migranti!

Sněz tu žábu, 3. ročník festivalu francouzského divadla

Matei Vișniec: Migranti! / Migraaaants
překlad: Jana Bartůňková / režie: Ewa Zembok

JSEM MIGRANT!

U textu Matéie Visnieka Migranti! aneb Je nás na týhle zasraný lodi moc by se jistě dalo psát o uprchlické krizi, analyzovat postoj textu k tématu, rozebírat scénickou interpretaci režisérky Ewy Zembok a naplácat řadu teorií a názorů. Samotný text Matéie Visnieka však funguje spíš jako odrazový můstek pro zaujetí jak režisérova, tak osobního, diváckého postoje k tématu. Nabízí situace. Není návodem, nevysvětluje, nestaví teze ani politicky neburácí.

Forma skici, již na jeviště převedla Ewa Zembok, je přítomná už v původním textu, kde Převaděč na začátku poprosí diváky, aby si vytáhli telefony a napsali si do nich důležité telefonní číslo. Dialog sice pokračuje s postavami předepsanými, ale stále jsme na lodi, na které je 113 migrantů, z nichž je nutné třináct odstranit, protože jsou to černí pasažéři. Nikde není napsáno, má-li, nebo nemá-li být divák brán do hry a jak by měla scénická kompozice vypadat, ale jeho využití pro roli migrantů je nasnadě.

Tak tedy: vcházím do sálu Alty, vyfasuji jednu záchrannou vestu a dva mikrotenové sáčky. Přes nepříjemné horko si nasazuji vestu, protože to přece dělají všichni. Následně jsme osloveni ostříleným Převaděčem s velkým srdcem a sekyrou v ruce, abychom vytáhli telefony. Dělám s lehkým ostychem vše, co se mi řekne, ale je mi to trochu trapné, já přece vím, že je to „jenom jako“ a že je to tedy zbytečné dělat. Každopádně jsem z těch, které interaktivní divadlo baví. Fakt. Když to vypadá, že to touhle srandou s uložením telefonu do sáčku končí, přichází ke mně herec, zvedá mě ze židle a posílá mě posadit se na jeviště z praktikáblů. Ano, jsem jedním z těch třinácti uprchlíků, kteří jsou na lodi navíc. Nervózně dojdu na místo určení a čekám, co se bude dít. Tenhle banální úkon ale radikálně mění úhel pohledu a divácký zážitek. Najednou vlastně hraji (protože vše, co je na jevišti, hraje). Najednou vidím zbytek těch šťastných, co mají své pohodlné místo a netlačí je do zadku praktikábl, který je na sezení příliš vysoký. Jsem zároveň ten vyvolený, co je v tom. Co se všeho účastní. Který má herce na dosah, který vidí situace zblízka. Řadu jich vlastně ani pořádně nevidím, nebo je pro mě značně nepohodlné je sledovat – musím se otáčet, držet hlavu dlouhou dobu pootočenou, nakláním se, posouvám se, abych udělala místo hercům, kteří si mezi nás sedají. Někdy nevidím výrazy herců, protože jsou ke mně zády. Ale pak se přede mě postaví Jiří Kniha a říká repliku přímo mně. Jak to mohou vnímat ti „obyčejní“ diváci? Možná závidí, možná jsou rádi, že nebyli vybráni oni, možná se baví a vciťují se do těch, co jsou na druhé straně. Já to vnímám jako silný zážitek a skvělý způsob, jak k inscenaci takového textu a takového tématu přistoupit. Ozvláštňuje to situace a mně to dává intenzivní pocit toho, že se to děje skutečně teď a tady. Hraje se totiž s námi.

VŠECHNA ČÍSLA MAGAZÍNU LE TISK

(klik na obrázek)