Kočovné divadlo Ad Hoc
Jan Duchek, Lukáš Habanec: Il Congelatore - Zmrazovač
režie: Jan Duchek (a kol.)
Text otištěn ve třetím čísle soboteckého zpravodaje RAPORT!
Užit pejskařský žargon, zvolený pro dané číslo (RAPORT - APORT).
„Lukáši, koukej vyčoklit Verdiho“, požádal mě svým nenaladěným barytonem hlavní páníček. A tak se (ne)dobrovolně vydávám na procházku s naším (r)aportujícím štěkátkem. Zapomněl jsem si vzít pletené vodítko s uchem. Prozpěvuju si. Falešně. Ale zní to jako Puccini. Procházka je dlouhá a Verdimu královsky trvá, než udělá pořádné kokino (umíte někdo složit tu lopatičku a sráček?). Čekám, povzbuzuju ho a v mezičase přemýšlím. Říkám si, co tak při svém „kočování“ napsat o Kočovném divadlu Ad Hoc a jejich opeře mafii Il Congelatore – Zmrazovač. „Verdi, nech to, nechej ho, fuj je to!… Pardon, jak se jmenuje? Amadeus? No jo, moc hezký jméno pro psa. Nashle…“ Obzvláště když už jsem ji viděl a když už jsem četl snad všechny pochvalné texty (existují i ty opačné?) na veškerý jejich aktuální repertoár. Dva jsem dokonce napsal sám. Jeden z nich byl o kabaretovém pásmu S úsměvem nepilota, druhý byl glosičkou právě o Il Kondželatórovi. A vsadím se, že letos na mě ještě vyjde jejich novinka Nové TV. „No, pojď honem…“ Co jsem to před těmi třemi lety zkoušel napsat? Zřejmě něco jako: (nejen) vtipné texty Jana Duchka zaznívají v nejznámějších tónech světových hudebních géniů. Precizní frázování všech účinkujících, jež podporuje „přebásnění“ a hudební nastudování (Lukáš Habanec), vytváří úchvatnou iluzi, že se písně zpívají v originále. Pěvecky výborně zvládnuté party nepodbízejí k operní karikatuře ani herecké parodii téhož žánru. A přitom jsou v podstatě obojím. Jen s tím rozdílem, že nejde o jakkoliv (ne)smířlivý výsměch, ale o hravou úctu a nadsázku. Poutavá je i malá „stínohra“ za plátnem, kde se herci střídají a odkud zaznívá naživo reprodukovaná hudba (navíc s texty všech písní). Inscenace s jednoduchou (v tomto případě nepejorativně) zápletkou nabízí prostor pro šikovně převrácenou interpretaci i parafrázi (směrem ke zvolenému žánru) árií, které celé inscenaci vévodí, udávají jí směr a především hlavní kvalitu. „Verdi, pocem, co to děláš…“ Děj bychom mohli shrnout následovně: Láska, mafie, zmrzlina a peníze. Konec flashbacků. Totéž se opakovalo i na našem sjezdu víkendovsky nazvaných čoklofilů. Dojem nezkazí ani malá (úmyslná) deus ex machina na konci, která vygraduje v postavení na zadní a mnohonásobné plácání tlapkami o sebe. Nepřekvapuje mě to. Zato neposlušnost Verdiho ano. „Počkej ty čoklvajlere, večer nedostaneš žranule.“
Po všech těch recenzích a všemožných chvalozpěvech i cenách od kolegů (dalších festivalových) pejskařů, které už Ad Hoc vysbírali, je těžké (alibisticky klidně i zbytečné) cokoliv psát. Mé úvahy při čekání na kokino se vydávají až kamsi ke kritice. Jak psát o dobrém divadle, které se objektivně líbí všem a vám subjektivně také? Je to nevděčná práce. Navíc všechno už bylo řečeno/napsáno. Stejně nevděčná jako sbírání kokinek. „No vida, šikulááá.“ Vypadá to trošku jako pišot. Ale není. Pak jsem při svém přemýšlení o AdHocích škobrtnul a kokinko bylo na mých kalhotách. Čímž se vracím k té své nešikovnosti, která mi zůstává i po třech letech. Přestávám přemýšlet a jdu prát. Protože na rozdíl od našeho bobtaila Bohdana nebo Míry Horníčka nemám dvoje kalhoty.
P. S. Bobtailovy kalhoty jsou odkazem na naše precizně koherentní a navazující čísla.
P. P. S. Zbytek o výtečných Ad Hoc si jistě zvládnete dohledat.
VŠICHNI JE MAJÍ RÁDI
„Lukáši, koukej vyčoklit Verdiho“, požádal mě svým nenaladěným barytonem hlavní páníček. A tak se (ne)dobrovolně vydávám na procházku s naším (r)aportujícím štěkátkem. Zapomněl jsem si vzít pletené vodítko s uchem. Prozpěvuju si. Falešně. Ale zní to jako Puccini. Procházka je dlouhá a Verdimu královsky trvá, než udělá pořádné kokino (umíte někdo složit tu lopatičku a sráček?). Čekám, povzbuzuju ho a v mezičase přemýšlím. Říkám si, co tak při svém „kočování“ napsat o Kočovném divadlu Ad Hoc a jejich opeře mafii Il Congelatore – Zmrazovač. „Verdi, nech to, nechej ho, fuj je to!… Pardon, jak se jmenuje? Amadeus? No jo, moc hezký jméno pro psa. Nashle…“ Obzvláště když už jsem ji viděl a když už jsem četl snad všechny pochvalné texty (existují i ty opačné?) na veškerý jejich aktuální repertoár. Dva jsem dokonce napsal sám. Jeden z nich byl o kabaretovém pásmu S úsměvem nepilota, druhý byl glosičkou právě o Il Kondželatórovi. A vsadím se, že letos na mě ještě vyjde jejich novinka Nové TV. „No, pojď honem…“ Co jsem to před těmi třemi lety zkoušel napsat? Zřejmě něco jako: (nejen) vtipné texty Jana Duchka zaznívají v nejznámějších tónech světových hudebních géniů. Precizní frázování všech účinkujících, jež podporuje „přebásnění“ a hudební nastudování (Lukáš Habanec), vytváří úchvatnou iluzi, že se písně zpívají v originále. Pěvecky výborně zvládnuté party nepodbízejí k operní karikatuře ani herecké parodii téhož žánru. A přitom jsou v podstatě obojím. Jen s tím rozdílem, že nejde o jakkoliv (ne)smířlivý výsměch, ale o hravou úctu a nadsázku. Poutavá je i malá „stínohra“ za plátnem, kde se herci střídají a odkud zaznívá naživo reprodukovaná hudba (navíc s texty všech písní). Inscenace s jednoduchou (v tomto případě nepejorativně) zápletkou nabízí prostor pro šikovně převrácenou interpretaci i parafrázi (směrem ke zvolenému žánru) árií, které celé inscenaci vévodí, udávají jí směr a především hlavní kvalitu. „Verdi, pocem, co to děláš…“ Děj bychom mohli shrnout následovně: Láska, mafie, zmrzlina a peníze. Konec flashbacků. Totéž se opakovalo i na našem sjezdu víkendovsky nazvaných čoklofilů. Dojem nezkazí ani malá (úmyslná) deus ex machina na konci, která vygraduje v postavení na zadní a mnohonásobné plácání tlapkami o sebe. Nepřekvapuje mě to. Zato neposlušnost Verdiho ano. „Počkej ty čoklvajlere, večer nedostaneš žranule.“
Po všech těch recenzích a všemožných chvalozpěvech i cenách od kolegů (dalších festivalových) pejskařů, které už Ad Hoc vysbírali, je těžké (alibisticky klidně i zbytečné) cokoliv psát. Mé úvahy při čekání na kokino se vydávají až kamsi ke kritice. Jak psát o dobrém divadle, které se objektivně líbí všem a vám subjektivně také? Je to nevděčná práce. Navíc všechno už bylo řečeno/napsáno. Stejně nevděčná jako sbírání kokinek. „No vida, šikulááá.“ Vypadá to trošku jako pišot. Ale není. Pak jsem při svém přemýšlení o AdHocích škobrtnul a kokinko bylo na mých kalhotách. Čímž se vracím k té své nešikovnosti, která mi zůstává i po třech letech. Přestávám přemýšlet a jdu prát. Protože na rozdíl od našeho bobtaila Bohdana nebo Míry Horníčka nemám dvoje kalhoty.
P. S. Bobtailovy kalhoty jsou odkazem na naše precizně koherentní a navazující čísla.
P. P. S. Zbytek o výtečných Ad Hoc si jistě zvládnete dohledat.
********
čoklvajler = ořech, blíže neurčená rasa
kokino = psí exkrement
sráček = spešl pytlík na kokina
štěkátko = štěně
vyčoklit = vyvenčit
žranule = krmivo
štěkátko = štěně
vyčoklit = vyvenčit
žranule = krmivo
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.