Theatrum Kuks - multižánrový festival; baroko, jak jej nečekáte
Kateřina Prášilová, Kolegium hraběte Šporka, ZUŠ Jaroměř
Tkadleček: Hádka milence s Neštěstím
Reflexe vyšla ve třetím čísle Seemanova deníku.
Zpravodaj dostupný na webových stránkách festivalu.
STAROČESKÁ DROBNIČKA V SUKNI
ANEB KDYŽ MI TO TU PÁNOVÉ PŘIZVEDNETE, UVIDÍTE DIVADÝLKO!
Je tomu chvilénka, co jsem o děvčicách z Jaroměře psal z letošního Hronova. Je tomu o krapet dlhší chvilénka, co jsem o nich psal i z letošní Šrámkovy Sobotky, kam dovezly veleúspěšnou Ušubranou a já tak mohl napsat svůj nejsprostší text vůbec (leč to bylo dáno i tématem daného čísla zpravodaje). A teď je tu mám potřetí, pro změnu na Kuksu, kde je stále krásno a kam soubor jezdí snad už dekádu. Celý dnešní den, ačkoliv jeho „podtitul“ hlásá baroko dell'arte, nese se v duchu loutkovém. Abych však byl přesný (a neutíkal myšlenkami k vynikajícímu Matijovi Solcemu), má se to s těmi jaroměřskými pro včerejšek takto: Kateřina Prášilová, Kolegium hraběte Šporka, ZUŠ Jaroměř – Tkadleček: Hádka milence s Neštěstím. Tudíž tentokrát vlastně byla děvčica jen jedna, přičemž nám na Jezuitské scéně s lehkostí a přirozeností vyjevila baroko jak vyšité z počátku 15. století. Volně tak navazujíc na poetiku předešlou, aneb: děláme staré věci, ale „nově“. S bytostně divadelním nápadem a veškerým – pro daný žánr vhodným – uchopením.
Text, či mým oblíbeným slovem – drobnička, vypráví o milenci-Tkadlečkovi a jeho sporu s Neštěstím. To je zde výrazně personifikovanou (ve smyslu Tkadlečkova druhého já, pokušitelsky-mefistofelsky čertovského – to aby těch asociací a přívlastků nebylo málo) alegorií, která navíc způsobila nevěru jeho milé. Pohotová rčení i citace či snad parafráze (pseudo)intelektuálních autorů či jiných velikánů, snaží se vyřešit Tkadlečkovo dilema mezi štěstím (klidně sebevražda, jakožto východisko) a neštěstím (zhrzená láska), zamýšlejí se nad vztahem vždy bouřlivým, mezi rozumem a citem.
Kateřina Prášilová přesně rozvíjí potřebnou interpretaci, činí vyprávění jednoduchým až prostinkým, a přesto divadelně pestrým. Nechá si vykasati sukénku, poodhalí nožky a v jevišti vzniklém z vlastního kusu oděvu pak ovládá loutky i případné rekvizity. Ona jaroměřská, na míru všemu (vy)stylizovaná, (ne)vinná laškovnost a pečlivá obezřetnost co do převodu „starého“ na (do jisté míry) „současné“ si mě prostě opět divácky – a to je téměř nejdůležitější kritérium – získaly.
Je tomu chvilénka, co jsem o děvčicách z Jaroměře psal z letošního Hronova. Je tomu o krapet dlhší chvilénka, co jsem o nich psal i z letošní Šrámkovy Sobotky, kam dovezly veleúspěšnou Ušubranou a já tak mohl napsat svůj nejsprostší text vůbec (leč to bylo dáno i tématem daného čísla zpravodaje). A teď je tu mám potřetí, pro změnu na Kuksu, kde je stále krásno a kam soubor jezdí snad už dekádu. Celý dnešní den, ačkoliv jeho „podtitul“ hlásá baroko dell'arte, nese se v duchu loutkovém. Abych však byl přesný (a neutíkal myšlenkami k vynikajícímu Matijovi Solcemu), má se to s těmi jaroměřskými pro včerejšek takto: Kateřina Prášilová, Kolegium hraběte Šporka, ZUŠ Jaroměř – Tkadleček: Hádka milence s Neštěstím. Tudíž tentokrát vlastně byla děvčica jen jedna, přičemž nám na Jezuitské scéně s lehkostí a přirozeností vyjevila baroko jak vyšité z počátku 15. století. Volně tak navazujíc na poetiku předešlou, aneb: děláme staré věci, ale „nově“. S bytostně divadelním nápadem a veškerým – pro daný žánr vhodným – uchopením.
Text, či mým oblíbeným slovem – drobnička, vypráví o milenci-Tkadlečkovi a jeho sporu s Neštěstím. To je zde výrazně personifikovanou (ve smyslu Tkadlečkova druhého já, pokušitelsky-mefistofelsky čertovského – to aby těch asociací a přívlastků nebylo málo) alegorií, která navíc způsobila nevěru jeho milé. Pohotová rčení i citace či snad parafráze (pseudo)intelektuálních autorů či jiných velikánů, snaží se vyřešit Tkadlečkovo dilema mezi štěstím (klidně sebevražda, jakožto východisko) a neštěstím (zhrzená láska), zamýšlejí se nad vztahem vždy bouřlivým, mezi rozumem a citem.
Kateřina Prášilová přesně rozvíjí potřebnou interpretaci, činí vyprávění jednoduchým až prostinkým, a přesto divadelně pestrým. Nechá si vykasati sukénku, poodhalí nožky a v jevišti vzniklém z vlastního kusu oděvu pak ovládá loutky i případné rekvizity. Ona jaroměřská, na míru všemu (vy)stylizovaná, (ne)vinná laškovnost a pečlivá obezřetnost co do převodu „starého“ na (do jisté míry) „současné“ si mě prostě opět divácky – a to je téměř nejdůležitější kritérium – získaly.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.