Theatrum Kuks - multižánrový festival; baroko, jak jej nečekáte
Geisslers Hofcomoedianten
Isabella Andreini, Geisslers: V borůvčí
režie: Petr Hašek
Reflexe vyšla ve druhém čísle Seemanova deníku.
Zpravodaj dostupný na webových stránkách festivalu.
ANEB AMOR TYRANEM A TYRAN AMOREM
Vězte, že když se mi v Principálově prologu nechtělo představovat hraběte Františka Antonína Šporka ani jeho hofmistra Tobiáše Josefa Antonína Seemana, nebude se mi ani tentokrát chtít představovat další význačnou osobnost, spjatou s dobou barokní. Kromě toho, že vám všechna tři jména budou přinejmenším povědomá, se zde navíc můžete v průběhu festivalu (a kde jinde?!) potkat s ledaským erudovaným, kdo století andělů a ďáblů rozumí a rád vám o něm leccos poví. Dokonce i naše redakce takových konzultací často využívá, jen si vše nechává pro sebe, aby mohla cíleně provokovat. Jistý Giovan Battista Andreini mj. napsal Dvě komedie v komedii a Magdalénu lascivní a kajícnou, jichž se soubor Geisslers Hofcomoedianten s osvětou sobě vlastní chopil a vytvořil z nich své první dva andreiniovské opusy. Tento Andreini měl matku. To není neobvyklé. Neobvyklé by ale mohlo být, že tahle krásná a přitom i vzdělaná žena (to není sexismus, to je prostě fakt!) byla historicky první autorkou pastorály.
Isabella Andreini reagovala svou La Mirtillou (1588) na světoznámou pastorálu Tassovu – Aminta (1573). Geisslers vytvářejí inscenaci V borůvčí (mirtillo = borůvka) s poetikou sobě vlastní – žádné rekonstrukce, žádný akademismus, baroko živé a současné; tak, jak jej nečekáte – jakožto pokračování právě cyklu Andreini.
Geisslers sázejí na jistotu. Na silný a všestranný tvůrčí i herecký kolektiv, tedy sami na sebe. V borůvčí se La Mirtillou inspirují, půjčují si základní motivy a hlavní myšlenku. Z textu jako takového zachovávají pouze fragmenty (přebásněného) prologu a epilogu, přičemž zbytek umně přetavují do „lesní erotické němohry“, která nakonec vypráví (či naznačuje nebo klidně odhaluje) víc, než slovo samotné. Nad pomyslnou propastí mezi láskou a prudkou vášní se ocitají dva muži a dvě ženy, které sám Amor připravuje o hlas a v důsledku jejich nerozvážných, amorálních i jiných činů jim připraví – jak sám říká – lekci. To je tak, když neumíte s láskou zacházet. Je vlastně Amor, strůjce lásky i vášně, „dobrý“ nebo „zlý“? Je skutečně tyranem? Nejsme v zajetí citů tyrany sami sobě? Tato lekce pak přináší minimálně trojí podívanou.
V prvé řadě podívanou lesní – geisslerovsky půvabná a divadelně funkční scéna, kterou dobarvuje výtečná hudební složka. Tu zařizuje, zřizuje a pořizuje sám Amor – hraje, zpívá, vytváří si všechny ruchy a další doprovody a se vším precizně čaruje pomocí looperu. Druhá podívaná je v rovině obecné a přímo viděné – představovaný příběh. Hravá explicitnost a ještě hravější obnaženost odhaluje lásku snad ve všech významech, především těch milostných. Lechtivá komedie stává se tak spíše komedií pudů. A možná i údů? – Je vidět hodně a je na co se dívat (říkali páni i dámy). Seberete-li člověku slovo a necháte-li promlouvat jeho tělo, vzniká nový, bezprostřednější a živelnější způsob komunikace. Způsob, který nás vede k oné třetí, za fíkovým listem ukryté podívané: subjektivní divácký zážitek. Přečíst, odhalit nebo interpretovat je věc jedna, ale hledat významy dál, ještě tam dál za tím nejzřejmějším sdělením – asociovat, domýšlet – je věc druhá. Jeden může zápasit s odváděním pozornosti kvůli nahotě, druhý bude tiché dění analyzovat a hledat za ním tolik výkladů, kolika se domyslí.
Nahodilost u Geisslerů však rozhodně nehledejte. Nejde o „šablonu“, o pouhopouhou ilustraci slova a předání informace. Jde o odhalování situací. Čtení mezi řádky, které jsou zaplněny téměř vším, jenom ne slovem. Gesto, pohyb, tanec, rituál v milostných aktech i samotných námluvách a jim přidruženém dění. Snad největší předností inscenace, která se od premiéry jistě jako živoucí tvar ještě pohne k mnohem lepšímu (u jedné-dvou situací bych ocenil větší zkratku, což však může být předvedením v plenéru), je dle mého práce s intimitou. Intimitou příběhu, intimitou mezi postavami a zároveň herci-kolegy-přáteli; intimitou, která vzniká mezi jevištěm a hledištěm. Intimitou, kterou si každý tak nějak sám a přitom se všemi odžije. A taky grotesknost. A závěr s nadsázkou, který vyústí v happy end. Milujme se a množme se! Za křovím, mezi borůvkami. A u toho se mějme rádi.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.