#PolárkovéBrno: Klapzubova jedenáctka

Festival Polárkový dort 2017 - Polárka ve třech dnech

Eduard Bass, Lukáš Votava: Klapzubova jedenáctka
režie: Konrád Popel

NASTŘÍLET CO NEJVÍC GÓLŮ

První dojmy z hlediště:

Nejsou ty děti nějaké malé? Na sedm? Je tady víc kluků nebo holek? Hlavně, že je plno. Jé! Tenhle mini stolní pradávný fotbálek s pérkovýma panáčkama jsme měli doma!

Celý tenhle polárkovský zápas zdá se mi poněkud rozporuplný. Jako kdybych nevěděl, komu a čemu fandit. Nastřílí se sice spousta banánů, ale některé z nich padnou bohužel rovnou do vlastní kysny. Zanechám ale fotbalové hantýrky, kterou jsem na dva poločasy pochytil, a přesunu se ke své dojmologii. Bassova předloha zdá se být i po letech „aktuální“ a něco by dětem mohla říkat. Nerad bych se vydával na tenký led (to v tom mám brzy hokej) se slovy jako: učí, předává, či snad dokonce: poselství a jim blízké, často nadužívané, protože o to přece v divadle pro děti jde. Stejně jako o to, aby na konci zazněla písnička. S Klapzubovou jedenáctkou jednoho z našich nejznámějších kabaretiérů je třeba pracovat obezřetně, obzvláště pak s její, řekněme příběhovou hutností, která je zde ještě posilněna dalšími drobno-ději a mikrosituacemi.

Vše je rámováno vyprávěním dědouše Klapzuby, který vzpomíná na jejich rodinné staré dobré fotbalové časy a snaží se jimi přesvědčit dnešní mládež, že je v tom fotbale víc, než by se mohlo zdát. A že existovali i dobří sudí. A že fotbal rozhodně není žádná pohádka. A že má to srdíčko a že občas člověk kvůli pomatenosti tímhle sportem zapomíná na to nejdůležitější. Přechody mezi současností a vyprávěním nabízejí možnost jisté „aktuálnosti“ (například vtípek s Ivánkem prostě očekáváte) a otevírají další drobné linky – „všichni chceme tuhle hezkou holku, ale nakonec je fotbal stejně na prvním místě“, „umíme fandit“, „jsme prostě správní čutálisti a přitom obyčejní kluci“. Tak, jak to na tom světě fotbalovém hřišti chodí. 

Na jednu stranu si říkám, že se zvolené vyprávěcí formě nedá příliš vyhnout. Na stranu druhou mi však moje zlé já ťuká na čelo, že vyprávět se dá i příběhem, co příběhem – situací (!) a ne jen starým dědou, který vzpomíná. Navíc, takový vypravěč leckdy rozbíjí veškerou dramatičnost, jinak dobře šlapajícího jevištního světa. Do toho si ještě stále kladu otázku, jak to budou mít s tímhle zápasem kluci a jak holky. Ale i pro holky (čti: ze šťastně nešťastného dívčího světa) tu něco je – téma rodiny, zázemí a toho, jak chuděra máma doma okopává řepu, zatímco zbytek rodiny trajdá po světě a vyhrává všechny zápasy. (A hádejte, jak tu řepu nakonec vytáhnou!) A taky tam jsou „pro holky“ Táňa Hlostová s Kateřinou Veselou, které leckdy herecky a především významově přehrajou i jinak vyrovnaný pánský kolektiv. A o tomhle všem se na polárkovském hřišti (dobře) hraje, ale zároveň se tu ještě hraje mnohem víc dalších drobnějších „zápasů“ a „tréninků“. Nakonec je toho tolik, že si člověk říká, kdo je vlastně kdo, kdo byl čí děda a proč vůbec ten první děda nechal tomu dalšímu tu zlatou píšťalku, která to celé odpískala. Mě to netrápí, já se v tom dokážu po chvilce vyznat, ale dítěti to bude jedno. Dítě to bude vnímat přes obrazy, momenty (řekl bych). Možná, kdyby se celá věc soustředila čistě na Klapzubáckou éru (hlavní leitmotiv), bez všech těch „odboček“, bylo by vyprávění pospolitější a bavilo by třeba i ty holky, které toliko vyprávění a toliko fotbalování naráz prostě nemusí utáhnout. Méně je někdy více, říkám nerad. Ale z hřiště už pojďme „do kabiny“.

Již v prvních minutách se opět prokazuje známý fakt, a to, že Polárka umí pracovat s dětským divákem průběžně, doslova si ho zpracovává. Stejně tak nepřekvapí práce s malým prostorem, který opět funguje v obou plánech – na jevišti i v hledišti. Když už to vypadá, že by se dítko mohlo začít ošívat, dokážou čutálisti překvapit. Divák je neustále aktivizován a průběžně si může vychutnávat divadelně pestré hry s míčem, ilustrace jednotlivých zápasů a podobně. To je bezesporu velkým kladem. Jenže i tohohle aktivizování a překvapování začne být taky trošku moc. Nastřílet co nejvíc gólů, za každou cenu. Aby to pro ty děti mělo všechno – nutí mě cosi ironicky podotknout. Velkým překvapením je pro mě také přestávka. Auvajs. Ačkoliv fotbal má taky dva poločasy a dětská tribuna se alespoň stihne rozdovádět v kavárně, aby přicházela zpátky o to víc naladěná na to, jak to celé dopadne. A skutečně – děti bouří, hudebně vkusná a logicky vlezlá znělka už je také naprosto ovládá. Dav skanduje, křičí. Davový efekt zaručen, kam se na to hrabe kotel na Spartě. Přestože druhá půle už jen dohrává to, co je zřejmé – byť ztroskotání na ostrově je zvrat lákavý a do jisté míry nečekaný – šlape paradoxně o něco lépe nežli ta první. A nakonec samozřejmě písnička s celou tribunou.

Zdá se mi, že je toho na tak malém hřišti prostě příliš. A všeho moc škodí – řečeno s další otřepanou frází. Stačilo by zvolit jinou taktiku a místo tolika gólů dát „jeden“ přesně mířený. Protože si jsem jistý, že se Polárka rozhodně nemusí svým umem (aktivizace diváka, hra s ním a pro něj) podbízet po celou dobu inscenace. Nemusí hrát ve vlnách, aby když to začne pokulhávat (simulovat?), tak se nasadí právě tento zaručený a osvědčený kalibr. Polárka totiž umí upoutat a umí hrát příběh a co víc – situaci! Asi by se mi líbilo sledovat Jedenáctku v jejich dění a jejich době a ne z dědova vyprávění „jen“ proto, aby se nám kruh uzavřel, když tenhle dědouš odloží hůl a jde trénovat současné kluky, kteří jsou jeho „neuvěřitelným“ vyprávěním omámeni stejně, jako zdejší hezkou holkou.

A na závěr ještě malý odposlech z hlediště:

KLUČINA: Bylo to krátký, to chtělo aspoň tři hodiny!

HOLČINA: Bylo to dlouhý. Hodně dlouhý.