#PolárkovéBrno: Malá čarodějnice

Festival Polárkový dort 2017 - Polárka ve třech dnech

Ottfried Preussler, Anička Duchaňová: Malá čarodějnice
režie: Anička Duchaňová

IMAGINACE Z POKOJÍČKU

Celá čarovná inscenace Aničky Duchaňové začíná výpravou skrze Polárku a její zákoutí, kdy je potřeba vystoupat až do pomyslné věže (Malá scéna), v níž se příběh odehrává. V této nejvyšší věžičce, posadíme se pak naproti sobě v malém, ale magicky útulném „pokojíčku“. Celý ten malý prostor či snad rovnou malý a na dětské taje plný svět sdílíme všichni společně. Říkám si, že jsem (stejně jako ostatní) jeho součástí, jsem vtahován do té hry s představivostí, jsem tou mysticky infantilní (v tom nejlepším smyslu slova) atmosférou absolutně přitahován a polehoučku pohlcován. Stejně jako pečlivě uzpůsobený prostor si mě následně získá i vše ostatní – scénická hudba, jednoduchý děj rozvíjející i povzbuzující imaginaci a putující všemožnými představami a v neposlední řadě, a to hlavně – inscenační klíč. Konečně se (zase jednou) někdo vydává neotřelou, do určité míry vyspělou (co do vnímání a chápání dítěte), tvůrcovsky svobodnou až ryze autorskou cestou. A zde nutno podotknout a zdůraznit, že se bavíme o cílové skupině 3+.

Příběh jedné noci, kdy se Malá čarodějnice chce stát velkou (nabízí se i dospělou). Být mladou čarodějkou není nikdy lehké, to si asi dokážeme představit. Naštěstí je tu ale přítel Havran, který dobrodružnými časy čarodějku provází, opatruje ji. Nechybí ani další průvodce – Měsíc nebo zlá čarodějka, povětšinou ztvárňující strachy, které je potřeba společně překonat. Příběh je natolik prazvláštně prostinký, že by byla škoda jej více prozrazovat. Zajímavé spíše je, jak na mě celá inscenace působila. Celé jakoby to byla jedna velká dětská hra. Z jednoho uzavřeného světa (příběh) vytváříme světy další, paralelní. Jako bychom na to nahlíželi tak, že si někdo hraje – a po svém – ve svém pokojíčku. Sledovat děti, jak si na něco hrají. Hráli jste si jako malí na něco? Vydávali jste zvuky, nechali své tělo volně plynout ve vámi stvořeném světě, jehož významy viděly pouze vaše oči? Takto nějak bych se mohl snažit pojmenovat zvolený způsob inscenování i samotné herecké stylizace. A přesto se jde po příběhu. Nikdo neříká, ani nenaznačuje, že si na něco hraje – ale my jako bychom sledovali nejšťastnější děti ve víru jejich fantazií. Je tu tolik „hraček“ znázorňujících tolik světů – tolik různých pokojíčků, do kterých nahlížíme. Každý má svůj řád a svou logiku. Veškerá tahle hra je navíc podpořena neustálým děním a spoustou pohybu, který na malém sále působí akčně, drží pozornost i vzbuzuje údiv. Lehkost a jednoduchost práce s „čímkoliv“, vykreslují pak v představách všechna potřebná kouzla.

Anička Duchaňová vytvořila v Polárce pestrobarevný dětský svět, do něhož nám dává nahlédnout a v němž nám dovoluje si také hrát. Svět, v němž je vše možné, nic mu nepřebývá, nic mu neschází a vyčaruje v nás všechny čisté (ať už dětské nebo dospělejší) emoce. Je to návrat do dětství. Návrat k tomu, kdy jsem si já sám hrál „na něco“. A z toho, jsem si leckdy i mnohé odnesl. A leckdy i víc, než když mi někdo obyčejně vyprávěl pohádku. Protože do té „dětské hlavy“ vám nikdo přec nevidí…