#SeemanůvDeník: Střípky baroka VI.

Theatrum Kuks - multižánrový festival; baroko, jak jej nečekáte

JIŘÍ JELÍNEK, DIVADLO DNO A OPEN ART

Život a smrt sv. Vavřince aneb Převeliké rožnění

režie: Jiří Jelínek

*******

Čtěte celý zpravodaj, který naleznete na tomto odkazovátku.

*******

DERNIÉRA VRCHOLEM NEJEN DÍLA SVÉHO

Slepý a pozdějc svatým Vavřincem zázračně vyléčený režisér Adam přivezl na Kuks derniéru kusu svého, kterážto z rodného Roškopova, a jeho „zdejšího“ ochotničení, vzešla. Hrály se tam tu (po)divné, tu jiné tituly, aby vzniklo z nich cos nadmíru výtečného. Výtečnost tato pak zahájila mini-festiválek uvnitř festivalu, dětem věnovaný – THEATŘÍČKUM KUKSÍČEK. A nutno dodati, že lepší, radostnější, hravější (a mnozí by jistě dodali: jelínkovitější) úvod pro ten první roční(če)k sotva hledati. Jiří Jelínek, Divadlo DNO a Open Art – Život a smrt svatého Vavřince aneb Převeliké rožnění.

Domnívám se, že nejde ani tak o to, co přesně nám, energií se ošívající, rozehrané osudy (od narození po plamenné úmrtí) římského klerika, jednoho ze sedmi diakonů, odhalily a co ponechaly stranou, z čeho si legrácku udělaly a co myslely pak vážně – abychom se my se svými malými ratolestmi leccos dozvěděli. Chválami šetřit se nedá, věřte mi; všem se to líbilo! Malým, velkým i těm, co odjinud z dálky ještě „očumovali“. Pro mne bylo však tím nejlepším, vše převyšujícím a nad tím vším ochranitelsky bdícím něco trochu jiného, nežli jen humorem a veselostí opředená inscenace, která byla skvěle odehrána a stejně tak skvěle prozpívána a „protančena“. Byla to až magicky vzniklá syntéza několika aspektů, které daly vzniknout (a vdechly tak život) zážitku naprosto jedinečnému.

Prvním aspektem samotný Kuks, pod schody kostela/hrobky, a počasí přející. Druhým pak dobře naladěné a divadélka chtivé publikum, které se chtělo bavit a smát a hrát si. A do třetice (ač mnohé vynechávám; to snad aby se chvály nestaly plytkými řečmi) pak vzniklá iluze jakéhosi „absolutního kočovného divadla“, jehož umělci sjíždějí se do krajin Kuksu podobných, aby obyčejného člověka od chmur odháněli. Výborná a chtělo by se říci perfektní souhra nejen žánrová a artistní, ale i hudební (a všelijaká jiná). Vytknouti nedá se toho skutečně mnoho.

Tvůrci a herci sešli se tu z Prahy (Minor), Brna (Polárka), Mostu (Rozmáňo), Kladna (Lampion) a nedivil bych se, kdyby i dalších. Smutnou stránkou věci může být, že vídat tuhle partu pravidelněji nemožné skoro jeví se. Na stranu druhou však dokazuje se něco ohromnějšího. A to, že naše divadlo pro děti – díky těmto a mnohým dalším – má opravdu den ode dne silnější základnu a den ode dne jeho kvality skokem rostou. Neměli bychom jej proto opomíjet a jít naproti nejen THEATŘÍČKU, ale i dalším festivalům dětským a mládežnickým, které chtějí dobrého (lidského, rozumného i citlivého, později i průběžně vzdělaného) diváka vychovávat. A snaží se jej vychovávat tak, jak nejlépe umí. Srdcem i dušičkou. Se vším, co mají a co svět nabízí.

Nebude proto divem, že po těchto slovech, ještě ta největší připíšu. Pominu-li domácí Geisslers, stala se tahle (poslední) podívaná vrcholem letošního ročníku THEATRUM KUKS. Nebyl bych sám k sobě upřímný, kdybych tu teď nehlásal, že to bylo to nejlepší z divadelního programu. A radůstka je to o to větší, víte proč? Protože to nejlepší tentokráte patřilo dětem.