#SeemanůvDeník: Střípky baroka VII.

Theatrum Kuks - multižánrový festival; baroko, jak jej nečekáte

GEISSLERS HOFCOMOEDIANTEN, Praha

Opus Andreini

režie: Petr Hašek

*******

Čtěte celý zpravodaj, který naleznete na tomto odkazovátku.

*******

DVA RODY, OBA STEJNĚ VZNEŠENÉ

O třech kusech, kteréžto trilógii tvoří – a žánrově i artistně rozličný Opus Andreini skládají – jsme napsali už mnohé. Prolistujte si první ročník zpravodaje nebo náš blog a odtud dále pak můžete brouzdati světem reflektivně divadelním, jenž o témže umu už též mockráte psal. V krátkém ohlédnutí tomto však jen drobně na svůj nešikovný text z letošního čísla prvého (o Kráse střídající nádheru) navázati chci.

Geisslers Hofcomoedianten jsou stále progresivní a současní. Dokážou překvapit sebe i nás. Dokážou se od poslední úspěšné inscenace posunout dál a přinést zase něco svěžího, nového. A ten všeho-um jim v tom pomáhá. Ovládají divadelní jazyk natolik, že si s ním mohou hrát, mohou jej zneužívat, mohou objevovat jeho zákoutí a tím nás pak s lehkostí šálit.

– A právě třídílný Opus Andreini je tomu též důkazem.

I: G. B. Andreini – Dvě komedie v komedii – 1623/2014
Divadlo na divadle s divadlem a o divadle. Dvě hry v jedné a jeden princip proplétající se druhým, třetím, čtvrtým…Bláznivá režijně i dramaturgicky nápaditá smršť bytostně divadelních prostředků. Zpěv, pantomima, loutky, převleky…všechno to umí. Jazyk tvůrců i herců stává se jedním a vytváří spektákl naprosto pro každého. Jeden by se možná i divil, že všechna tahle superlativa, mají svůj základ a inspiraci právě v baroku či spíše italských renesančních komedií s prvky dell'arte. Tak trochu všechno se vším, dobře namíchané – inu, když jedna doba inspiruje dobu další… (Tyhle rody jistě rozepře mít nebudou.)

II: G. B. Andreini – Magdaléna lascivní a kajícná – 1652/2015
Od bytostného divadelnictví k výsostně chlípnému a zbožnému oratoriu na vodní ploše. Činohru začínají tu převyšovat žánry (a subžánry?) operní i taneční. Rodí se syntetický jazyk, který základy má v tom předchozím, ale stává se vytříbenějším – nikoliv ve smyslu slova lepším; spíše jiným, novým a vskutku soběstačným. Nepřevyšuje, odhaluje další tvář. – Takovou, v níž nalezne se třeba ten, který té předchozí příliš neholdoval.

III: I. Andreini – V borůvčí – 1588/2017
A do třetice, promluvu tělem nutno zakusit. Lesní erotická němohra, jejímž jedním z pilířů je intimita (obnažená na/pro všechny své významy) a též kvality a zvyky ostatní, z děl předchozích, nepatrně a vkusně sem prostupující. Lidskost a Zvířeckost snoubí se zde v grotesce sobě vlastní, nadmíru upřímné. Seberete-li člověku slovo a necháte-li promlouvat jeho tělo, vzniká bezprostřednější a živelnější způsob komunikace. Vzniká tak další stupínek k pomyslnému divadelnímu Olympu pro tento rod, rodem jiným inspirovaný.

Dva rody, tři inscenace, jeden opus. Pokaždé zážitek ctnostný a pokaždé o Lásce. O Lásce s velkým písmenem na začátku. Lásce k tomu druhému, sobě samým, k umění i dalším krásám…

Psáti dalo by se ještě mnoho, úvah a myšlenek rodí se nespočet, ale myslím, že čas rozloučit se nastal. Uvidíme, zdali je vhodné za sebe ještě o rodě Geisslers psáti, když už mne mají na lopatkách a jsem už tolik „jejich“. Navíc, teď psaní jiné čeká nás: knihu jim – rodům oběma – s kolegy totiž chystáme…