10. ročník divadelní přehlídky nejen pro teenagery
VYKROČIT Z BUBLINY
#osobnizpoved #hatefree #thinking #asking #theatre
Po sobotním představení #nejsemrasista_ale z ostravského Divadla Petra Bezruče v režii Braňa Holička jsem byla dost v rozpacích. Proč se ostatní smáli, a já ne? Proč se to ostatním líbilo, a mně ne?
Neurčitá pláž u neurčitého moře, u něj neurčitá parta čtyř mužů a jedné ženy trávící čas na sociálních sítích. V prostoru se střídají scény a dialogy postavené na diskuzních fórech neurčitých serverů, které se týkají současných „problémů“ (pomazánkové máslo, plasty, vakcíny). Občas je přetne reklama na určitý produkt. V něčem to trochu připomíná Beckettův Akt beze slov I.: v něm je na poušti osamělý muž a všemožně se snaží dostat pryč, ale nejde to. Vždy se zjeví nějaký objekt, který by mu mohl dopomoci – například lano – ale nikdy na ten objekt nemůže dosáhnout. U Becketta je jednání absurdní a s existenciálním přesahem. V #nejsemrasista_ale figuruje muž oblečený v obleku a odlišující se tak od exponované skupinky, je jakousi vyšší internetovou mocí, nosí na scénu zmíněné problémy, k nimž se skupina vždy začne vztahovat a začne se o nich dohadovat frázemi z diskuzí. I jejich jednání je absurdní a s existenciálním přesahem: paralelně se skupinka pokouší dopátrat hesla k místní wifi „Pravda“ – vyústění inscenace je, když doznají, že heslo je „neexistuje“. Protože #pravdaneexistuje.
#nechcibytrejpal_ale: Jsem si vědomá toho, že inscenace zřejmě nechce nijak přesahovat svůj jasně vymezený rámec. Že chce být zábavná, pojmenovat současný problém, předvést poměrně kvalitní herecké výkony, ale žádnou větší ambici nemá. #ale: Zde pro mě nastává poměrně závažný ideový problém: proč tedy to všechno? Je to zkrátka vystavená skutečnost hrůz a hloupých lidí v diskuzních fórech, která mě má zasáhnout tím, že je bez komentáře? Tohle ale není vystavená skutečnost bez komentáře, to je skutečnost zhutněná a stylizovaná. Z koho si tu vlastně děláme srandu? Sami ze sebe? Asi těžko. V rámci sociální bubliny těch, co do diskuzí nepíšou a hloupé věci si nemyslí, si děláme srandu z těch, co tam píšou, z těch neurčitých. Rozhodně to nejsme my. Ale to děláme i v hospodě. Nemám nic proti divadlu, jehož hlavním záměrem je pobavit. Ale vždy očekávám od takové zábavy něco víc, než potkám „v běžném životě“. Pokud je inscenace oslabená v obsahu, tématu, sdělení, měla by pak vynikat v něčem jiném – ve formě, ve hře, v hereckých výkonech – a naopak, není-li tématem forma, měl by být exponovaný obsah. A ideální samozřejmě je, když funguje obojí na stejné úrovni. Ale divadlo, které je prostřední, které se nepřiklání nikam?
V něčem lze vztáhnout #nejsemrasista_ale k dokumentu Víta Klusáka Svět podle Daliborka. Lze ho číst jako výpověď o určité skupině lidí, o tom, jak se chová, jak přemýšlí. Rozdíl je, že Klusákův dokument ukazuje ono magické PROČ. Proč se ten konkrétní člověk tak a tak chová. Holičkova inscenace žádnou psychologii postav nerozehrává, ani náznakem. Nemusíme chodit až k Daliborkovi: Kolečkův/Prušinovského seriál Most! pracuje opět na podobném principu děláme si srandu z… a práce s frázemi, které používá určitá sociální skupina, ale jde nad ně, baví, ale i vypovídá.
Pokud se tedy sama sebe ptám, proč mě ostravská inscenace nebavila, odpovídám si: protože osobně čekám od divadla něco víc. V žádném případě nikoho nechci odrazovat od návštěvy Bezručů – třeba vás napadne to samé, třeba to vyvrátíte, třeba jsem to nepochopila, třeba jsem prostě jenom #rejpal.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.