88. Jiráskův Hronov, festival amatérského divadla
Hronov v září? Proč ne! Naše třetí (a tradičně ex ex post) ohlédnutí za Jiráskovým Hronovem. Glosy, komentáře, postřehy, mini recenze - říkejte si tomu, jak chcete. Tu více či méně kritické, tu více či méně koherentní. Texty Barbory Schneiderové a Veroniky Holečkové doplní krátké a svižné dodatky Lukáše Křížka, který se do sytosti na Hronově vyřádil už loni (čtěte tady). Na některé inscenace dostane se hned třikrát, na některé dvakrát či jednou. A některé se nevešly, tak už to na blogu chodí. První díl a první část 88. Jiráskova Hronova (3.—7. srpna) je tu...
********
Jiráskův Hronov jakožto festivalová alma mater amatérských (a krajně i profesionálních) divadelníků představila v letošním osmičkovém ročníku širokou škálu inscenací ve všech měřítkách líbivosti. Inscenace doputovaly na hronovskou půdu z přehlídek ze všech koutů republiky, a budeme-li upřímní – některá díla mohla/měla raději zůstat před branami Hronova…
/// DS Jiráskova divadla Hronov: Sen noci svatojánské
Zahájení festivalu se jako téměř každý rok ujal DS Jiráskova divadla Hronov. Z českého realistického dramatu se soubor tentokrát pokusil přesedlat na Shakespeara, aby vyzkoušel své síly při inscenaci Snu noci svatojánské. Úmorný souboj větší část publika neustála. Odvážlivci, kteří vytrvali do úplného konce, se mohli na závěr pobavit divadlem na divadle vycházející z iniciativy textu, která zesměšňuje divadlo obecně. Představení ale z shakespearovsko-alžbětinské komičnosti kleslo na nezábavnou směšnost, místy kombinovanou s trapností. Světlými hereckými výjimkami se stal výkon Lucie Peterkové (Puk) a Martiny Jiráskové (Helena). Shakespeare tak definitivně roznesl soubor na kopytech, a ze snu se stala spíše svatojánská noční můra. [VH]
Pod Veroničin příspěvek bych se rád takříkajíc podepsal, ale myslím, že by to bylo pokrytectví, když jsem odešel před koncem první poloviny. Jak padla (další) tma, prchl jsem jako zbabělec, spolu s dalšími. A přitom jsem se na letošní domácí tolik těšil! Těšení mne ale přešlo už ve chvíli, kdy se otevřela opona a nabídla projekci jakéhosi zámečku. Mezi dalšími nechyběl noční měsíček, a protože je to „sen“ rekvizity/kulisy mj. zastaly polštáře a peřiny. Tolik k popisnosti. Herci navíc měli problémy nejen s veršem (byl to ten vopravdickej blankvers?), ale i s mluvou obecně. Mnoho replik jsem – uši nastražené – vůbec nezvládal chytat. Zároveň jsem se nemohl zbavit pocitu, že je snaha o jakousi aktualizaci/interpretaci/výklad/scénování, ale ani jedno z toho pro mě nevycházelo. Holt, ne každý den je posvícení… možná je to jen tím trendem, kdy je dnes ten Sen sice poměrně populární, ale jen málokdy (nejen v případě hronovského „výkopu“) se opravdu povede. [LK]
/// Loutkové divadlo V Boudě, Plzeň: No, to dá rozum...
Dvě pro mě dost nicneříkající inscenace přivezla moje rodná Plzeň, a tak možná budu přísnější. Loutkové divadlo V Boudě má v Plzni své klasické, dětské publikum nenáročných diváků (spíše tedy rodičů) a tak nikoho nepřekvapí, že na Hronov přivezlo pohádku No, to dá rozum…, která volně navazuje na předchozí Kašpárek s Honzou v zakletém hradu, ale v podstatě na jakékoliv pohádkové kusy s Honzou, Kašpárkem a nějakou tou vílou a princeznou. Taková pohádka pro soubor překvapivá není, spíš mě překvapila cesta tohoto souboru na Jiráskův Hronov. Nejde o žádnou přelomovou inscenaci co se textu a zpracování týče. Jednoduchý systém měnících se prostředí by byl efektivnější, kdyby se jim scéna neustále nepletla pod nohy. Další věcí pro diváka divadla V Boudě neznalého – tento soubor zůstává nadále věrný svým (krásným) marionetám, které nás možná vrací do dětství, ale touto inscenací nás nepřesvědčuje o svém právoplatném místě na Jiráskově Hronově. [BS]
Loutkohra od začátku do konce působila jako rozbitá hrací skříňka, která je ale možná rozbitá schválně. Vystupování z rolí působí z počátku zábavně, zapojení zvukaře neherce do hry je ještě vtipné, ale zbytek inscenace je jen čekáním na to, kdy Honza zachrání, co může a půjde spát. Atraktivní je estetika scény a zpracování loutek, především pak létající babičky a zajíce, kteří vás na pár chvil proberou ze spavého deliria. Výtvor můžeme opatřit nálepkou „pro nenáročné diváky“, ale pak je třeba položit si otázku: Měly by být loutky pouze pro nenáročné publikum? [VH]
Z inscenace jsem byl rozpačitý. Byla tam ohromná chuť hrát a předvádět (se). Ale mockrát jsem u toho kroutil hlavou. Jakási prvoplánová líbivost a podbízivost, snaha o neotřelost. Spousta rádoby zcizujících efektů zaváněla papírem, připraveným, umělým a předem domluveným fórem. Takové to nepříliš zdařilé „hrajeme si, že si nehrajeme na divadlo“. Možná mi dusno v Myšárně zatemnilo rozum, ale v téhle „několikaminutové jednoduchosti“ mě nic nepřekvapilo, natož nadchlo. A nezachránily to ani roztomilé loutky – ať už zajíčci nebo rotující Větrná babi. [LK]
Osvědčený soubor, který se pod vedením Hanky Frankové věnuje pozoruhodným a mnohdy neznámým tématům přivezl inscenaci, v níž se zabývá protestem občanů Sovětského svazu proti okupaci Československa v roce 1968. Pro mě (a spoustu hlasů v mém okolí) šlo o naprosto neznámý a hrdinský čin: tedy o protest studentů i vědců na Rudém náměstí, který měl za následek táhlé soudní procesy a rozsudky v podobě uvěznění v pracovních táborech. Nutně tedy ještě dlouho rezonovala u hronovských diváků. (Obzvláště pak v současném ovzduší připomínaných událostí kolem Olega Sentsova.) Jenže zároveň bylo představení až vzorovou ukázkou toho, jak jsou některé divadelní kusy nepřenositelné, zvlášť pokud jde o přesun z intimní karlovarské scény do velkého kukátkového Jiráskova divadla. Kvůli tomu ztratila inscenace v polovině spád a jinak silný dopad bohužel také příliš nevyšel. S ohledem na aktuální a důležité téma ale zpětně člověk takové věci promine a možná si i rád udělá cestu na západ Čech. [BS]
Divácký zrak ocení kreativní práci s formou v podobě výslechů. Ta je ale záhy zastřena pseudo-uměleckým pohybem v železné konstrukci v pozadí scény, která v kontrastu se zbytkem inscenace nedává příliš smysl. Hodinové dílo by se mnohem více vyjímalo jako rozhlasová hra, jelikož pro scénování na jevišti neposkytuje (či tvůrci neposkytli) dostatečný prostor pro hereckou akci. [VH]
Holky mi tentokrát vzaly vítr z plachet. Dovolím si tedy jen dodat, že herecké výkony byly přesvědčivé, hudební složka výtečná. Konec s transparenty – o které mj. v obžalobách také jde – též dostál svého silného významu. A natočte to v tomhle obsazení jako rozhlasovku, prosím! [LK]
Po inscenaci Gerta S., tedy volně zadaptované knihy Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch, zaznívalo Hronovem: „To je dobře, že se tak mladí věnují takovým tématům“, „jak je napadlo téma odsunu Němců řešit?“ Přidávám se na stranu těch, které volba pražského souboru Zpátečníci nepřekvapila, ale zato si při pohledu do programu spokojeně pomlaskli a doufali, že půjde o dobře zpracovaný kus a ne o dojemný kýč. Herci (a režie Ivany Sobkové) se vyvarovali kýčovitých pasáží – tedy jakýchkoli dojemných výjevů, kterých by tam mohlo být nespočet. Soubor svou inscenací „tančil“ na hraně vyprávění i apelu, až se přiklonil k druhému a na závěr v nás nechal rezonovat tu dlouho nevyřčenou otázku: A jak se k tomu stavíme my? Plus dovětek v podobě připomínky, že žijeme v době, kdy je možná i někdo na cestě k podobné diskriminaci či zacházení na základě rasy či národa. Možná jsem na téma odsunu Němců příliš citlivá, ale na rozdíl od překvapených diváků, že si „mladí vybrali takové téma“ budu doufat, že jich bude víc. A dokud se to nepřevrhne v kýč, ale půjde o jemné vyprávění s příjemnými hereckými výkony a jednoduchou scénou – tak jak se to povedlo Zpátečníkům – budu jim tleskat ve stoje z první řady. [BS]
Pro neznalce literární předlohy a historické faktografie je inscenace dostačující podívanou věnující se problematice odsunu Němců v podání mladé generace. Nejednotné výkony se postupně rozplynuly v šikovné spolupráci herecké akce ve spojení s hudební složkou, která vábila diváckou pozornost a (možná) zachránila situaci. [VH]
Odlehčením sobotního dne se stala inscenace Návrat nežádoucí divadelní skupiny VTAHU od SVČ Lužánky Brno věnující se životu stále žijícího Jana Buriana, známého neznámého. Inscenace s minimalistickou (a efektivně využitou) scénografií a ocenění hodnými hereckými výkony si částečně vylámala zuby na nepřirozeně vklíněném současném politickém kontextu, který narušil kontinuitu díla nevybudovaným obratem k problematice náboženství a politice ČR, přičemž se celou dobu snažil držet jednou nohou u Buriana. Jako historický dokument o životě otce a syna inscenace funguje, ale krok do politiky je tak trochu šejdrem… [VH]
/// Divadýlko na dlani, Mladá Boleslav: Všichni jsme herci...
Inscenace řeší problematiku alternativních realit, kdy zpracovává jednu a tu samou historickou událost pod vedením tří různých systémů – socialismus, nacismus a demokracie. Závěr je vždy stejný – ti špatní se k moci dostanou vždycky. Inscenace je velice dobře zvládnutá, ačkoliv mírně herecky „přemnožená“ a zbytečně dlouhá. Je logické, že delší expozice pro pochopení je důležitá, ale všeho s mírou a v tomto případě by nějaký ten škrt navíc neuškodil… [VH]
Já se přiznám bez mučení. Odešel jsem po první půlce. Divadýlko tak nějak znám a jejich herecká přesnost a řemeslnost mě proto už nepřekvapí. Veškerý konflikt a jednání však probíhá pouze ve slově. Což mi nevadí, sám mám podobné inscenace rád, ale tentokrát toho bylo přespříliš. V dějové nedějovosti - kéž dala by se nalézt zkratka - jsem tak spíše přemýšlel, jak moc se to muselo povést na Volyni, když se to tady krapet míjelo s účinkem. Inscenační přístup naprosto legitimní, ale velmi obtížně řešitelný, protože naše známá "rakvárna" - upocené, dusné a zapařené Jiráskovo divadlo. (Ale vím, na to se vymlouváme všichni a vždycky.) [LK]
/// Divadlo DISK, DAMU Praha: Barunka is leaving
Je vážně těžké psát o povedených kusech. Disková Barunka is leaving na kterou jsou v domovské Praze lístky dávno dopředu vyprodané, je inscenací pro všechny náročné i nenáročné diváky a je prostě krásná. Snad všichni máme babičku, na kterou nechceme zapomenout. Já (po vzoru inscenace) dodávám, že nikdy nechci zapomenout babičky rádoby nazlobený výraz, když jsem si pravidelně několik let utírala prsty od čokolády do nažehlených bílých utěrek (na kterých má vyšité své iniciály!) nebo když jsem skákala do nastlané postele. A přece není Barunka o našich babičkách, ale o paměti. Vážně je tak dobrá, jak si myslíme? A jak dlouho bude? A co se stane potom…? Při hodinové inscenaci, kterou ztvárňují bez výjimky talentovaní herci z alterny, je vám jedno, že vás bolí zadek z tvrdých prken nebo že se potíte jak čtyři. Vůbec na to nemyslím – nejen proto, že mi byl před začátkem představení nabídnut panák Božkova a káva. Myslím na to, jak ráda bych skočila do té nastlané postele nebo si nechala vypravovat, jaké to bylo, když bylo mojí babče jako mně teď. Já smekám a ještě dodávám: nikdy nechci zapomenout na pocit, který ve mně tato inscenace vyvolala. [BS]
Letošní DISK přivezl hronovskému publiku něžnou, až sentimentální hru Barunka is leaving. Hru o senilitě, stáří, splývání vzpomínek a postupném zapomínání, kterou herecký ansámbl servíruje publiku se srdečností a až do samotného konce se mu daří udržet pozitivní atmosféru. Inscenace je velice hravá, živelná a neustále se něco děje, a tak nejen, že dokáže upoutat diváckou pozornost, zvládá ji i udržet. [VH]
Původně jsem s předešlými řádky až tolik souhlasit nechtěl, ale nakonec asi tak nějak musím. Bezesporu více nežli nápadité leporelo, které pracuje především s tématem paměti - a to nejen směrem k babičkám. Na stranu druhou, co s drobným pocitem nevyužitého potenciálu celé věci. Jako kdyby to místy honilo až příliš dramaturgických zajíců - řečeno-napsáno úmyslně takto - a přitom by stačil jen ten jeden. Co s tím, že řeči z pražských kruhů vás nastavily na maximální možnou laťku zážitku a vy to stihli až na Hronově, kde si to - dle mého - nesedlo na babiččin podsedák tak dobře jako normálně. Ne odevšad bylo dobře vidět - sentimentální efekt a vůbec atmosféra se tak tříštily o váš upocený zájem... Nevadí, alespoň další důvod zajít zase do DISKu. A pak třeba napsat víc... [LK]
/// Rámus Plzeň: Vox populi
Inscenace souboru Rámus Vox Populi mě až urážela svou nejednotností a neaktuálností. V programu či hronovském zpravodaji se možná dočteme, že jde o inscenaci připomínající každodenní hrdiny na pozadí společnosti, která uznává toho nepravého (tedy třeba Jiřího Kájínka). Téma naší společnosti, která se uchyluje k mnohdy špatným vzorům či amorálním autoritám je samozřejmě velmi cenné a hodnotné. Ale jak je vidno u inscenace Vox populi, je možné ho také úplně pohřbít špatnou inscenací, která na Hronov taktéž dorazila z Loutkářské Chrudimi. Zmíněné téma je orámováno televizním vysíláním stanice „Vox populi“, doplněné o rádoby dojemné příběhy zdravotní sestry odevzdané „svým starouškům“, nebo o scény ze středoškolské jídelny, ve které se dospělí herci snaží napodobit drsný rap o jídle, které se nedá jíst. Když přejdu bez komentáře téměř vždy nešťastnou snahu dospělých o nápodobu dospívajících (tedy jejich dětí) ve zmíněné scéně, inscenace krom hodiny ve vydýchané hronovské Sokolovně – pro letošek Sále Jaroslava Vondrušky – nepřinesla nic. Abych ale souboru Rámus nekřivdila úplně – jelikož jde o mezigenerační soubor dospělých a jejich dospívajících i menších dětí, tak bych na závěr optimisticky dodala, že děti šikovné mají. Stálo by za to se inspirovat jejich přirozenou nenuceností a hravostí. [BS]
Soubor, který loňský Hronov šokoval/bavil inscenací V prdeli se letos rozhodl přešlápnout z pedálů existenciálna na nacionálno. Představení se snaží upozornit na současnou problematiku, a to velmi originálním způsobem. Na druhou stranu k tomu poskytují hůře čitelná vodítka, u kterých může dojít ke snadné dezinterpretaci, jejímž následkem je otrávený a nepobavený divák. Vox Populi dává smysl a šikovně pracuje s tématem hrdinství, které se ale schovává za spoustou zbytečných řečí, a tak je kvůli nepochopení nedoceněna. [VH]
Zhruba deset přátel a kolegů mi nezávisle na sobě řeklo, jak blbé to je. A jestli jsem měl už loni pocit, že jinak skvělí Rámusáci slábnou a měli by si dát od Hronova pauzu, ať tam raději nechodím. Tak jsem nešel. Nojo, i tak to na Hronově chodí… [LK]
Inscenace řeší problematiku alternativních realit, kdy zpracovává jednu a tu samou historickou událost pod vedením tří různých systémů – socialismus, nacismus a demokracie. Závěr je vždy stejný – ti špatní se k moci dostanou vždycky. Inscenace je velice dobře zvládnutá, ačkoliv mírně herecky „přemnožená“ a zbytečně dlouhá. Je logické, že delší expozice pro pochopení je důležitá, ale všeho s mírou a v tomto případě by nějaký ten škrt navíc neuškodil… [VH]
Já se přiznám bez mučení. Odešel jsem po první půlce. Divadýlko tak nějak znám a jejich herecká přesnost a řemeslnost mě proto už nepřekvapí. Veškerý konflikt a jednání však probíhá pouze ve slově. Což mi nevadí, sám mám podobné inscenace rád, ale tentokrát toho bylo přespříliš. V dějové nedějovosti - kéž dala by se nalézt zkratka - jsem tak spíše přemýšlel, jak moc se to muselo povést na Volyni, když se to tady krapet míjelo s účinkem. Inscenační přístup naprosto legitimní, ale velmi obtížně řešitelný, protože naše známá "rakvárna" - upocené, dusné a zapařené Jiráskovo divadlo. (Ale vím, na to se vymlouváme všichni a vždycky.) [LK]
/// Divadlo DISK, DAMU Praha: Barunka is leaving
Je vážně těžké psát o povedených kusech. Disková Barunka is leaving na kterou jsou v domovské Praze lístky dávno dopředu vyprodané, je inscenací pro všechny náročné i nenáročné diváky a je prostě krásná. Snad všichni máme babičku, na kterou nechceme zapomenout. Já (po vzoru inscenace) dodávám, že nikdy nechci zapomenout babičky rádoby nazlobený výraz, když jsem si pravidelně několik let utírala prsty od čokolády do nažehlených bílých utěrek (na kterých má vyšité své iniciály!) nebo když jsem skákala do nastlané postele. A přece není Barunka o našich babičkách, ale o paměti. Vážně je tak dobrá, jak si myslíme? A jak dlouho bude? A co se stane potom…? Při hodinové inscenaci, kterou ztvárňují bez výjimky talentovaní herci z alterny, je vám jedno, že vás bolí zadek z tvrdých prken nebo že se potíte jak čtyři. Vůbec na to nemyslím – nejen proto, že mi byl před začátkem představení nabídnut panák Božkova a káva. Myslím na to, jak ráda bych skočila do té nastlané postele nebo si nechala vypravovat, jaké to bylo, když bylo mojí babče jako mně teď. Já smekám a ještě dodávám: nikdy nechci zapomenout na pocit, který ve mně tato inscenace vyvolala. [BS]
Letošní DISK přivezl hronovskému publiku něžnou, až sentimentální hru Barunka is leaving. Hru o senilitě, stáří, splývání vzpomínek a postupném zapomínání, kterou herecký ansámbl servíruje publiku se srdečností a až do samotného konce se mu daří udržet pozitivní atmosféru. Inscenace je velice hravá, živelná a neustále se něco děje, a tak nejen, že dokáže upoutat diváckou pozornost, zvládá ji i udržet. [VH]
Původně jsem s předešlými řádky až tolik souhlasit nechtěl, ale nakonec asi tak nějak musím. Bezesporu více nežli nápadité leporelo, které pracuje především s tématem paměti - a to nejen směrem k babičkám. Na stranu druhou, co s drobným pocitem nevyužitého potenciálu celé věci. Jako kdyby to místy honilo až příliš dramaturgických zajíců - řečeno-napsáno úmyslně takto - a přitom by stačil jen ten jeden. Co s tím, že řeči z pražských kruhů vás nastavily na maximální možnou laťku zážitku a vy to stihli až na Hronově, kde si to - dle mého - nesedlo na babiččin podsedák tak dobře jako normálně. Ne odevšad bylo dobře vidět - sentimentální efekt a vůbec atmosféra se tak tříštily o váš upocený zájem... Nevadí, alespoň další důvod zajít zase do DISKu. A pak třeba napsat víc... [LK]
/// Rámus Plzeň: Vox populi
Inscenace souboru Rámus Vox Populi mě až urážela svou nejednotností a neaktuálností. V programu či hronovském zpravodaji se možná dočteme, že jde o inscenaci připomínající každodenní hrdiny na pozadí společnosti, která uznává toho nepravého (tedy třeba Jiřího Kájínka). Téma naší společnosti, která se uchyluje k mnohdy špatným vzorům či amorálním autoritám je samozřejmě velmi cenné a hodnotné. Ale jak je vidno u inscenace Vox populi, je možné ho také úplně pohřbít špatnou inscenací, která na Hronov taktéž dorazila z Loutkářské Chrudimi. Zmíněné téma je orámováno televizním vysíláním stanice „Vox populi“, doplněné o rádoby dojemné příběhy zdravotní sestry odevzdané „svým starouškům“, nebo o scény ze středoškolské jídelny, ve které se dospělí herci snaží napodobit drsný rap o jídle, které se nedá jíst. Když přejdu bez komentáře téměř vždy nešťastnou snahu dospělých o nápodobu dospívajících (tedy jejich dětí) ve zmíněné scéně, inscenace krom hodiny ve vydýchané hronovské Sokolovně – pro letošek Sále Jaroslava Vondrušky – nepřinesla nic. Abych ale souboru Rámus nekřivdila úplně – jelikož jde o mezigenerační soubor dospělých a jejich dospívajících i menších dětí, tak bych na závěr optimisticky dodala, že děti šikovné mají. Stálo by za to se inspirovat jejich přirozenou nenuceností a hravostí. [BS]
Soubor, který loňský Hronov šokoval/bavil inscenací V prdeli se letos rozhodl přešlápnout z pedálů existenciálna na nacionálno. Představení se snaží upozornit na současnou problematiku, a to velmi originálním způsobem. Na druhou stranu k tomu poskytují hůře čitelná vodítka, u kterých může dojít ke snadné dezinterpretaci, jejímž následkem je otrávený a nepobavený divák. Vox Populi dává smysl a šikovně pracuje s tématem hrdinství, které se ale schovává za spoustou zbytečných řečí, a tak je kvůli nepochopení nedoceněna. [VH]
Zhruba deset přátel a kolegů mi nezávisle na sobě řeklo, jak blbé to je. A jestli jsem měl už loni pocit, že jinak skvělí Rámusáci slábnou a měli by si dát od Hronova pauzu, ať tam raději nechodím. Tak jsem nešel. Nojo, i tak to na Hronově chodí… [LK]
/// MajTO - ZUŠ Petra Ebena, Žamberk: Šťastný princ
Slavnou pohádku Oscara Wildea a jednu z nejkrásnějších vůbec (i když… je to jen pohádka?) zpracovalo talentované duo – Mariana Matějčíková jako Vlaštovka a Tomáš Sourada jako Šťastný princ, který vážně vypadá jako ztělesnění Šťastného prince a Oscara Wildea zároveň. Ve zpravodajovém rozhovoru zaznělo, že Mariana studovala pohyby vlaštovek, kterou pak ztvárnila „jednoduše“ jen dlaní. Kouzelné. Nelehké psát o nádherné inscenaci plné tvůrčích – ovšem naprosto jednoduchých – detailů; třeba v podobě květin a malých váz jako vedlejších postav. Pohádkové podívané od talentovaného souboru neumím nic vytknout. Soubor MajTO byl jedinou krásnou loutkárnou, která byla na Hronově k vidění (také jako jediná postoupila z Chrudimi přímo s nominací, abych programu či festivalům nekřivdila). Příští rok se strašně těším se souborem na shledanou! [BS]
Všichni v sále se pod vlivem jemných mladických hlasů stávají na chvíli dětmi sledující příběh vlaštovky, která za svou dobrotu umírá pod obrazem Šťastného prince… a málokdo nemá na konci na krajíčku. Inscenace je vystavěna na hereckých výkonech dvou aktérů (a jedné zvukařky/osvětlovačky), kteří pracují s minimalistickou scénou a drží diváka v šachu svou prací s náznakem. V díle tak vzniká prostor pro vlastní představivost, která je podpořena pochmurnou autorskou hudbou a melancholickou atmosférou umocňující celý prožitek. [VH]
/// DS Kroměříž: Veroničin pokoj
Neuvěřitelný. Doprovodný program, nedivadelní stan za radnicí. Snad nejhorší prostor pro hraní. Kamínky rachtaj pod nohama příchozích a připitých, pes štěká (a páníčkům to vůbec nevadí)… - prostě vše, co nechcete, hrajete-li silné drama s potřebnou atmosférou. A oni to ustáli. A i teď zpětně se zařadili mezi jeden z mých nejlepších letošně hronovských zážitků. Kroměřížský Veroničin pokoj byl plný skvělých hereckých výkonů a nejen nich. Jediné, co mne mrzí, že jsem jej nemohl vidět na scéně. Hronove, prosím, už nikdy nedávej výtečné inscenace, takto silné – doprovodný program nedoprovodný program – do toho příšerného stanu. Kazí to dojem. Kazí to zážitek z divadla, které by strčilo do kapsy nadpolovinu letošního hlavního programu. [LK]
/// Divadlo ANFAS, Praha: Evžen Oněgin
V rámci doprovodného programu mohli diváci vidět i Evžena Oněgina pražského ANFASu. Říkám diváci a sebe sama vyjímám. A k tomu nadhazuji myšlenku: máme každý nějaké dílo, na které si tak nějak nechceme nechat šáhnout? Já rozhodně. Patří mezi ně Evžen Oněgin, od kterého sbíráme se sestrou i všechna možná různorodá vydání (rády zapůjčíme). Se vzpomínkou na nejlepší operu mého krátkého života, uvedenou v Metropolitní opeře NY s Annou Netrebko a Mariuszem Kwiecienem v sezóně 2013/2014 se omlouvám pražskému ANFASu, na který jsem cíleně nešla. [BS]
Pro neznalce literární předlohy jde o dílo zcela ukázkové na přípravu k ústní zkoušce českého jazyka. Ale! Byla by škoda odbít fešného a velice dobře ztvárněného Oněgina pouze jako „maturitní četbu“. U hereckého výkonu lze zpochybnit pouze jediné – hru na klavír. Každý muzikant se musel při Oněginově hře lehce zachvět, a to nikoliv vzrušením, ale mírným hudebním pohoršením, s jakou drsností a krajní neohrabaností pracuje s černobílými klapkami. (O Taťáně se raději bavit nebudeme.) Vyjma klavírních nedostatků byly herecké výkony vyrovnané a uvěřitelné. Za zmínku stojí i scéna a kreativní využití jednotlivých rekvizit. Ač se kombinace prostor Jiráskova divadla se starou ruskou klasikou zdá býti jakkoliv nemožná na přežití – opak je pravdou. Evžen Oněgin trpí, ale vy ne. [VH]
Asi bych nečekal, že se mi zrovna Oněgin bude na divadle tolik líbit. Kontrast, využití masek, herecká akce s podporou fyzické znakovosti. Odpustím i několik ohraných scénických klíčů a škodlivost velkého prostoru Jiráskova divadla. Pro tentokrát se ani tolik nebouřím proti standing ovation. Za mě dobrý, fakt dobrý; na rusko-romantickou ukecanost. [LK]
/// JakKdo - ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř: Asi jsme špatně odbočili
Asi jsme špatně odbočili… říká si divák odcházející po třiceti minutách ze sálu Josefa Čapka dumajíce nad tím, co měla vlastně znamenat ta vraždící pšenice. Ano, čtete správně – vraždící pšenice. Soubor JakKdo Jaroměř svoji inscenaci totiž inspiroval povídkou Kosa od Raye Bradburyho, ale při jejím zpracování nechal zvítězit formu nad obsahem, což se nepopiratelně projevilo na následných diváckých odezvách. Sledujeme práci s kamerou, plátnem, hracími autíčky a ploškami s vysunovacími šroubky, ze kterých tvůrci ladným pohybem vytvářejí obrázky ve stylu pixel art. Inscenace je mini minimalistická, a bez kamery nebo sezení v první řadě neviditelná. Divák je uchvácen živou muzikou vytvářející mystickou atmosféru, stejně jako je uchvácen využitím veškerých prostředků na scéně takříkajíc do mrtě. Divák by byl ale ještě více uchvácen, kdyby pochopil, o čem nám celé pozlátko vypráví, protože o vraždící pšenici to totiž rozhodně není. [VH]
Forma versus obsah. Chci vizuál nebo příběh? Musel jsem se hodně snažit, abych to chytil. Alespoň částečně. Bylo to zajímavý a pěkný, ale nakonec ta kontraproduktivnost prostředků převažuje a já odcházím s tím, že kdybych neviděl, nic by se nestalo. Ale: je dobře, hledati a zkoušet nové formy. [LK]
/// ZDIVIDLO - LDO ZUŠ Edvarda Runda, Ostrava: Už brzy dozpívám
Ne každá voda je tichá, a ne každá voda mele břehy. V případě inscenace Už brzy dozpívám od ZDIVIDLA z Ostravy se divák jasně přesvědčil, že dvě princezny, se kterými se seznamujeme na začátku hry, jsou vlastně dost punk a semelou všechno, co jim přijde pod ruku. Z hledání prince na bílém koni a dětských her se stává boj s celulitidou, alkoholem a rodiči. Máme před sebou velice upřímnou a vtipnou zpověď o dosažení vrcholu života – osmnáctých narozenin. K tomu všemu vystačí minimum rekvizit, holá scéna a dvě herečky. Jsme svědky postupného obnažování problému, těl i problematiky dospívání, jehož vrcholem je pointa, která se v různých podobách traduje až do současnosti. Ať už je to carpe diem, yolo nebo žijeme len raz. [VH]
/// Ty-já-tr/HROBESO, Praha: Amazonie
Tohle bych psát neměl, ale holky o tom mlčí, tak musím. O Ty-já-tru HROBESO jsem psal už tehdá, když na Hronov přivezli Poručíka a Svatbu. A málem napsal i (již také zderniérované) Karamazovi. A už o nich psát nechci a nemůžu. Protože jsou to kamarádi a radarští kolegové, tudíž to přestává být košér. A recenze i kritiky jsou přece vždycky objektivní, že... Navíc bych případným prozrazením nerad způsobil nějaké akademicky neodborné foyer. Následující řádky tedy berte spíš jen jako obecnou sondu za tím, jak to občas amatérské/poloamatérské soubory nemají lehké. Amazonii jsem ke dnešku viděl snad čtyřikrát-pětkrát. Už samotné radarské premiéry se potýkaly s lecjakými potížemi. Pak se dlouho nehrálo a o to hůř se pak oprašovalo a ("nečekaně") přezkušovalo. Walczakův humorný a vděčný, herecké branži se věnující, text také v konečném důsledku není žádný velký zázrak. Inscenace je dlouhá, co si budeme. Po chvíli se i její prostředky poněkud vyčerpají a místy touží po zkratce. Dříve či později to tak zůstane celé na režisérovi a "jeho" hercích, aby z toho vymlátili a vytřískali, co se dá. A já vám říkám, tyvole, mám radost. Zpočátku docela problematická inscenace, předurčená k nepříliš úspěšnému životu, je najednou na Volyni (vysbírá pár ocenění) a dojede na Hronov. A - teď fakt objektivně - zahraje jednu z nejlepších srand festivalu. Ale ať nejsem dlouhej: mějte z toho ponaučení. Když se něco nepovede nebo vás smete jakákoliv prvotní kritika (my jsme tu letos taky docela ostří), furt se z toho dá vyhrabat (a dojet třeba na Hronov, ten je přece hlavním měřítkem kvality, no ne?). Premiérou práce začíná a když dokážete na inscenaci makat i průběžně, nese to výsledky. Hrobeso díky, má to svoje mouchy a masařky, ale furt je to dobrá bžunda. [LK]
/// Statické divadlo, Ostrava: ÚTĚK
Na celém Jiráskově Hronově se neobjevila inscenace, která by svým názvem samu sebe tak dokonale vystihovala než ta, o které budete v následujícím odstavci číst: ÚTĚK. Každou minutu z hodiny, kdy se člověk topil ve vlastní šťávě v prostorách Sokolovny, jste měli pocit, že pokud neutečou oni, utečete vy. Tři herci vyprávějící o nespokojenosti se svým stereotypním životem. Z počátku se zdají být poměrně vtipní, než se všechno pokazí. Humor, pointa i systematičnost mizí v kanálu, kterým „utíkají“ před svým životem. Celou hru komunikují formou prázdných, nic neříkajících vět, „vtipně“ popletených sousloví a přísloví, přičemž ve finále dojdou k závěru, že jim stereotyp vlastně tolik nevadí, a vrací se zpátky. Kromě toho nevyužívají pevně daný text, ale pracují s improvizací, která v jejich podání byla spíše hřebík do rakve než záchranné lano. I přes všechny nedokonalosti se neunáhlujme k označením jako „absolutně blbá“ nebo „naprosto infantilní“ inscenace, nazvěme to raději… útěk. [VH]
/// Stinné stránky - ZUŠ F. L. Gassmanna, Most: Hra na Zuzanku
Život je jako hra (ne jako bonboniéra), ve které si každý z nás na něco hraje. Mostecký soubor Stinné Stránky se rozhodl pro Hru na Zuzanku. Hru, která je vlastně hrou o hře na hru. Nerozumíte? Takový už je život. Stačí prohodit pár nesmyslných vět, několikrát na ně nesmyslně odpovědět a v padesáti minutách končíte na prkně. Práce s hrou je v těchto slovech (ano, je to obráceně) velice důsledná, vtipná a rozhodně je potřeba na jejich hru přistoupit, pokud se chcete bavit. Herci formou absurdně dadaistického humoru sehrávají příběh o stereotypu života, ze kterého se všichni snažíme neúspěšně vymanit. Smějeme se, ačkoliv slovním hříčkám dokonale nerozumíme. Smějeme se, protože víme, že taková je skutečnost, a co víc? Taková i bude. Herecky dobře zvládnutá, scénicky prostě oděná hra, která řekne víc, než se na první pohled zdá. [VH]
Oklikou za Mostem: Letošní Hronov jsem byl z mladých, mladistvých a ZUŠkařských souborů poměrně unaven/otráven. Zpátečníky jsem viděl už na PřeMostění, kde jim to příliš nesedlo. Soubor VTAHU mě pak stejně nadchnul jako zklamal. Obě inscenace měly navíc dost společného. Co do témat minulých, zpovědí i naroubovaných aktuálností a vlastního komentáře. Co do jednoduchosti scény, principu mizanscény a podobně. Já to na jednu stranu oceňuju, že mladí hrají o závažných/minulých/současných/politických/kontroverzních tématech. Že jsou k nim vedeni a že jim díky tomu porozumí a něco se dozví. Na druhou stranu, vidíte-li to pak v jednom hronovském bloku, zjistíte, jak je to všechno "stejné". Pár praktikáblů, chození sem a tam, nevyrovnanost a nepřesvědčivost hereckých výkonů (myšleno nepejorativně, spíše směrem k formě a žánru), mluvení a mluvení o tom, co jsem nezažil a nemohu prožívat, ale "chci" (nedejbože "musím") o tom mluvit. Protože se to dneska tak dělá a bude to na přehlídce. Ne vždy to pospolitě funguje a místy to působí i pozérsky - pojďme ukázat, že jsme mladí a není nám jedno, co se dělo a děje. Pojďme ukázat, že máme názor. Pojďme dělat silné zpovědi a výpovědi, abychom mohli aktuálně vztyčit prst a ukázat, že nám nejsou věci jedno. Dejme tomu, celé by to zasloužilo úvahy větší...
Ale! Proč se talentované soubory nezaměřují třeba na, řekněme, příběhy? Událostmi determinované hrdiny jejich věku. Příběhy jim mnohem bližší, s tématy mnohem provokativnějšími? Když zvládnou autorskou inscenaci, proč by nezvládly vlastní dramatizaci? Tabuizovaných a rozporuplných témat máme požehnaně, obzvláště ve věku 11-18 let (orientační hranice). Proč nevyzkoušet cizí vody? Nezkoušet hrát příběhy jim výrazně bližší a s problémy, kterými sami mohou procházet. Jen se podívejte, kolik toho nabízí young adult literatura. Pohádková dramata. Nespočet dějů o dětech a mladých s dětmi a mladými. Raději budu sledovat silný příběh, jim vlastní, nežli leporelo výkřiků a komentářů (jakkoliv dobře odvedených), jim o něco méně či vůbec vlastní... Koukněte někdy, co hrají divadla v kategorii 13+... a teď si vemte, že máte herce téhle věkovky. Aktuální témata, skvělé (spousta z nich dosud neuvedených!) texty, které by mohly vytvářet zážitky ještě silnější. To je výhra, nebo ne? (Ale dosti mé pobouřenosti, však k tomu mám část Diplomky, haha.)
Tou správnou (čti: jinou, nebojácnější) cestou se vydává například soubor Stinné stránky. Mladí mosťáci jsou dobří, někdy nejlepší, jindy kvalitativně "stejní" jako soubory ostatní. Jejich výpovědi jsou však uvěřitelnější, celistvější a hlavně: dramaturgicky i režijně propracovanější. Hra na Zuzanku není lehký text. Může být do jisté míry prchlivý, protože je absurdní a dada, ale víme-li, o čem hrajeme, pak to šlape a má neskutečný drajv. (Ale tu prasáckou mluvu vám teda neodpouštím!) Humor střídá metafora a tu pak nahrazuje myšlenka, která precizně pointuje. Celá tahle věc je pro mě pak mnohem divadelnější a zapamatovatelnější, nežli předchozí (obsahem leckdy hrozivé - tedy proto rezonující?) výpovědi. A to i přes to, že to taky není jeden jediný příběh. Děkuju. Jeden z nejlepších zážitků letošního Hronova! [LK]
Asi bych nečekal, že se mi zrovna Oněgin bude na divadle tolik líbit. Kontrast, využití masek, herecká akce s podporou fyzické znakovosti. Odpustím i několik ohraných scénických klíčů a škodlivost velkého prostoru Jiráskova divadla. Pro tentokrát se ani tolik nebouřím proti standing ovation. Za mě dobrý, fakt dobrý; na rusko-romantickou ukecanost. [LK]
/// JakKdo - ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř: Asi jsme špatně odbočili
Asi jsme špatně odbočili… říká si divák odcházející po třiceti minutách ze sálu Josefa Čapka dumajíce nad tím, co měla vlastně znamenat ta vraždící pšenice. Ano, čtete správně – vraždící pšenice. Soubor JakKdo Jaroměř svoji inscenaci totiž inspiroval povídkou Kosa od Raye Bradburyho, ale při jejím zpracování nechal zvítězit formu nad obsahem, což se nepopiratelně projevilo na následných diváckých odezvách. Sledujeme práci s kamerou, plátnem, hracími autíčky a ploškami s vysunovacími šroubky, ze kterých tvůrci ladným pohybem vytvářejí obrázky ve stylu pixel art. Inscenace je mini minimalistická, a bez kamery nebo sezení v první řadě neviditelná. Divák je uchvácen živou muzikou vytvářející mystickou atmosféru, stejně jako je uchvácen využitím veškerých prostředků na scéně takříkajíc do mrtě. Divák by byl ale ještě více uchvácen, kdyby pochopil, o čem nám celé pozlátko vypráví, protože o vraždící pšenici to totiž rozhodně není. [VH]
Forma versus obsah. Chci vizuál nebo příběh? Musel jsem se hodně snažit, abych to chytil. Alespoň částečně. Bylo to zajímavý a pěkný, ale nakonec ta kontraproduktivnost prostředků převažuje a já odcházím s tím, že kdybych neviděl, nic by se nestalo. Ale: je dobře, hledati a zkoušet nové formy. [LK]
/// ZDIVIDLO - LDO ZUŠ Edvarda Runda, Ostrava: Už brzy dozpívám
Ne každá voda je tichá, a ne každá voda mele břehy. V případě inscenace Už brzy dozpívám od ZDIVIDLA z Ostravy se divák jasně přesvědčil, že dvě princezny, se kterými se seznamujeme na začátku hry, jsou vlastně dost punk a semelou všechno, co jim přijde pod ruku. Z hledání prince na bílém koni a dětských her se stává boj s celulitidou, alkoholem a rodiči. Máme před sebou velice upřímnou a vtipnou zpověď o dosažení vrcholu života – osmnáctých narozenin. K tomu všemu vystačí minimum rekvizit, holá scéna a dvě herečky. Jsme svědky postupného obnažování problému, těl i problematiky dospívání, jehož vrcholem je pointa, která se v různých podobách traduje až do současnosti. Ať už je to carpe diem, yolo nebo žijeme len raz. [VH]
/// Ty-já-tr/HROBESO, Praha: Amazonie
Tohle bych psát neměl, ale holky o tom mlčí, tak musím. O Ty-já-tru HROBESO jsem psal už tehdá, když na Hronov přivezli Poručíka a Svatbu. A málem napsal i (již také zderniérované) Karamazovi. A už o nich psát nechci a nemůžu. Protože jsou to kamarádi a radarští kolegové, tudíž to přestává být košér. A recenze i kritiky jsou přece vždycky objektivní, že... Navíc bych případným prozrazením nerad způsobil nějaké akademicky neodborné foyer. Následující řádky tedy berte spíš jen jako obecnou sondu za tím, jak to občas amatérské/poloamatérské soubory nemají lehké. Amazonii jsem ke dnešku viděl snad čtyřikrát-pětkrát. Už samotné radarské premiéry se potýkaly s lecjakými potížemi. Pak se dlouho nehrálo a o to hůř se pak oprašovalo a ("nečekaně") přezkušovalo. Walczakův humorný a vděčný, herecké branži se věnující, text také v konečném důsledku není žádný velký zázrak. Inscenace je dlouhá, co si budeme. Po chvíli se i její prostředky poněkud vyčerpají a místy touží po zkratce. Dříve či později to tak zůstane celé na režisérovi a "jeho" hercích, aby z toho vymlátili a vytřískali, co se dá. A já vám říkám, tyvole, mám radost. Zpočátku docela problematická inscenace, předurčená k nepříliš úspěšnému životu, je najednou na Volyni (vysbírá pár ocenění) a dojede na Hronov. A - teď fakt objektivně - zahraje jednu z nejlepších srand festivalu. Ale ať nejsem dlouhej: mějte z toho ponaučení. Když se něco nepovede nebo vás smete jakákoliv prvotní kritika (my jsme tu letos taky docela ostří), furt se z toho dá vyhrabat (a dojet třeba na Hronov, ten je přece hlavním měřítkem kvality, no ne?). Premiérou práce začíná a když dokážete na inscenaci makat i průběžně, nese to výsledky. Hrobeso díky, má to svoje mouchy a masařky, ale furt je to dobrá bžunda. [LK]
/// Statické divadlo, Ostrava: ÚTĚK
Na celém Jiráskově Hronově se neobjevila inscenace, která by svým názvem samu sebe tak dokonale vystihovala než ta, o které budete v následujícím odstavci číst: ÚTĚK. Každou minutu z hodiny, kdy se člověk topil ve vlastní šťávě v prostorách Sokolovny, jste měli pocit, že pokud neutečou oni, utečete vy. Tři herci vyprávějící o nespokojenosti se svým stereotypním životem. Z počátku se zdají být poměrně vtipní, než se všechno pokazí. Humor, pointa i systematičnost mizí v kanálu, kterým „utíkají“ před svým životem. Celou hru komunikují formou prázdných, nic neříkajících vět, „vtipně“ popletených sousloví a přísloví, přičemž ve finále dojdou k závěru, že jim stereotyp vlastně tolik nevadí, a vrací se zpátky. Kromě toho nevyužívají pevně daný text, ale pracují s improvizací, která v jejich podání byla spíše hřebík do rakve než záchranné lano. I přes všechny nedokonalosti se neunáhlujme k označením jako „absolutně blbá“ nebo „naprosto infantilní“ inscenace, nazvěme to raději… útěk. [VH]
/// Stinné stránky - ZUŠ F. L. Gassmanna, Most: Hra na Zuzanku
Život je jako hra (ne jako bonboniéra), ve které si každý z nás na něco hraje. Mostecký soubor Stinné Stránky se rozhodl pro Hru na Zuzanku. Hru, která je vlastně hrou o hře na hru. Nerozumíte? Takový už je život. Stačí prohodit pár nesmyslných vět, několikrát na ně nesmyslně odpovědět a v padesáti minutách končíte na prkně. Práce s hrou je v těchto slovech (ano, je to obráceně) velice důsledná, vtipná a rozhodně je potřeba na jejich hru přistoupit, pokud se chcete bavit. Herci formou absurdně dadaistického humoru sehrávají příběh o stereotypu života, ze kterého se všichni snažíme neúspěšně vymanit. Smějeme se, ačkoliv slovním hříčkám dokonale nerozumíme. Smějeme se, protože víme, že taková je skutečnost, a co víc? Taková i bude. Herecky dobře zvládnutá, scénicky prostě oděná hra, která řekne víc, než se na první pohled zdá. [VH]
Oklikou za Mostem: Letošní Hronov jsem byl z mladých, mladistvých a ZUŠkařských souborů poměrně unaven/otráven. Zpátečníky jsem viděl už na PřeMostění, kde jim to příliš nesedlo. Soubor VTAHU mě pak stejně nadchnul jako zklamal. Obě inscenace měly navíc dost společného. Co do témat minulých, zpovědí i naroubovaných aktuálností a vlastního komentáře. Co do jednoduchosti scény, principu mizanscény a podobně. Já to na jednu stranu oceňuju, že mladí hrají o závažných/minulých/současných/politických/kontroverzních tématech. Že jsou k nim vedeni a že jim díky tomu porozumí a něco se dozví. Na druhou stranu, vidíte-li to pak v jednom hronovském bloku, zjistíte, jak je to všechno "stejné". Pár praktikáblů, chození sem a tam, nevyrovnanost a nepřesvědčivost hereckých výkonů (myšleno nepejorativně, spíše směrem k formě a žánru), mluvení a mluvení o tom, co jsem nezažil a nemohu prožívat, ale "chci" (nedejbože "musím") o tom mluvit. Protože se to dneska tak dělá a bude to na přehlídce. Ne vždy to pospolitě funguje a místy to působí i pozérsky - pojďme ukázat, že jsme mladí a není nám jedno, co se dělo a děje. Pojďme ukázat, že máme názor. Pojďme dělat silné zpovědi a výpovědi, abychom mohli aktuálně vztyčit prst a ukázat, že nám nejsou věci jedno. Dejme tomu, celé by to zasloužilo úvahy větší...
Ale! Proč se talentované soubory nezaměřují třeba na, řekněme, příběhy? Událostmi determinované hrdiny jejich věku. Příběhy jim mnohem bližší, s tématy mnohem provokativnějšími? Když zvládnou autorskou inscenaci, proč by nezvládly vlastní dramatizaci? Tabuizovaných a rozporuplných témat máme požehnaně, obzvláště ve věku 11-18 let (orientační hranice). Proč nevyzkoušet cizí vody? Nezkoušet hrát příběhy jim výrazně bližší a s problémy, kterými sami mohou procházet. Jen se podívejte, kolik toho nabízí young adult literatura. Pohádková dramata. Nespočet dějů o dětech a mladých s dětmi a mladými. Raději budu sledovat silný příběh, jim vlastní, nežli leporelo výkřiků a komentářů (jakkoliv dobře odvedených), jim o něco méně či vůbec vlastní... Koukněte někdy, co hrají divadla v kategorii 13+... a teď si vemte, že máte herce téhle věkovky. Aktuální témata, skvělé (spousta z nich dosud neuvedených!) texty, které by mohly vytvářet zážitky ještě silnější. To je výhra, nebo ne? (Ale dosti mé pobouřenosti, však k tomu mám část Diplomky, haha.)
Tou správnou (čti: jinou, nebojácnější) cestou se vydává například soubor Stinné stránky. Mladí mosťáci jsou dobří, někdy nejlepší, jindy kvalitativně "stejní" jako soubory ostatní. Jejich výpovědi jsou však uvěřitelnější, celistvější a hlavně: dramaturgicky i režijně propracovanější. Hra na Zuzanku není lehký text. Může být do jisté míry prchlivý, protože je absurdní a dada, ale víme-li, o čem hrajeme, pak to šlape a má neskutečný drajv. (Ale tu prasáckou mluvu vám teda neodpouštím!) Humor střídá metafora a tu pak nahrazuje myšlenka, která precizně pointuje. Celá tahle věc je pro mě pak mnohem divadelnější a zapamatovatelnější, nežli předchozí (obsahem leckdy hrozivé - tedy proto rezonující?) výpovědi. A to i přes to, že to taky není jeden jediný příběh. Děkuju. Jeden z nejlepších zážitků letošního Hronova! [LK]
#jedemeHronov #JiráskůvHronov #osmičkováléta
#Divědové_na_Hronově #dodivadlabezsaka
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.