86. Jiráskův Hronov, festival amatérského divadla
DS Ty-já-tr/HROBESO, Praha - M. McDonagh: Poručík z Inishmoru
režie: Luděk Horký
…jsou to kluci kočičííí
Mňáu. Domnívám se, a mnozí mi jistě dají za pravdu, že Hrobesáci letos přijeli napravovat cizí „křivdy“ z loňska. Tak jako si mohli diváci spravit chuť na jejich Dokonalé svatbě, oproti loňským Lhářům (ŠAMU Štítina), mohli si diváci zároveň výrazně spravit chuť na jejich Poručíkovi z Inishmoru, který byl více než cenou útěchy za nepovedený Osiřelý západ (Divadlo Gasparego Liptovský Mikuláš).
Čiči. V jedné ze svých starších reflexí na McDonaghova Pana Polštáře jsem napsal, že: „největším nositelem, řekněme kvality, je bezpochyby autorův břitký, explicitní, černý a vulgarismy ověnčený text“. A totéž bychom mohli vztáhnout jak na Poručíka, tak na téměř/prakticky celou McDonaghovu tvorbu. Poručík z Inishmoru je drsňácká, mučivá, po zuby ozbrojená storka plná gangsterů a velké lásky jedné malé anarchistky k jednomu velkému teroristovi z jedné odštěpenecké frakce Irska. A tenhle nebezpečný týpek, jenž si nebere servítky k nikomu a ničemu, nade vše miluje svého kocoura. Prcíka Tomeše. To vše je ještě zdánlivě v pořádku. Dokud tuhle ďábelskou grotesku nerozehraje zpráva o tom, že Prcík Tomeš má hlavu na sračku…
Meow. Zas a znova je potřeba zopakovat, že Hrobeso je soubor, který umí k textu a žánru přistupovat tak, jak si žádá. Umí s nimi pracovat a ví, jak je servírovat publiku. Což, kromě vyspělého souboru, je samozřejmě zásluha dramaturga, režiséra a vedoucího souboru Luďka Horkého a jeho asistentů (v tomto případě Jiřího Panznera, u Dokonalé svatby pak Lucie Valenové). Herecké výkony jsou vyrovnané a sehrané. Přesto si však neodpustím vyzdvihnout „hlavní“ trio inscenace Donny-Padraic-Davey (Ondřej Pečený, Radek Šedivý a Marek Šmidrkal), které již z logiky hry celý tenhle na zvířátka (hlavně kočičky, maličko pejsky) ujetý koncert táhne za pačesy.
Čičí. Jedním z problémů, který by se dal inscenaci vytknout, jsou poněkud zdlouhavější přestavby, jež vyžaduje (ne)náročná scéna, závislá především na častých změnách prostředí. I zde si však divák může přijít na své. Během každé z těchto přestaveb totiž zazní nějaký skvěle infantilní song o kočkách. A to byste se divili, kolik jich naše hudební scéna nabízí. Až nechutně ulítlý mix tak vyplňuje prostor mezi tím chvilkovým „nicneděním“, které maličko zbržďuje jinak dobře nastavený temporytmus inscenace. Dají se vést debaty o tom, zdali jsou tyhle „cat-shit-songs“ vtipné a Poručíkovi dokonale padnou, nebo až děsivě vypovídající o naší hudební tradici či vytříbené úchylce souboru a tvůrců. Důležité však je, že plní svůj účel a že ten účel není nahodilý. Ona hudební dramaturgie a volba, jak a kdy která z písniček zazní, má svůj význam.
A není potřeba psát více, neboť za vše vypovídá také objektivní fakt, že obě Hrobesácké inscenace byly jedním z toho nejlepšího z celého letošního Hronova. Takže tak. Mňáu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.