Sklouznout se po povrchu

aneb Jenom tak Na dotek

Od divadla k filmu. Zcela drze si sem dovolím publikovat svůj (ne)snesitelně dlouhý text, který pojednává o filmu Mika Nicholse, Closer. Ne snad proto, abych vám vyzradil rozuzlení a vyspoileroval celý děj, ale snad proto, abych vám "ukázal", že vynikající text (Patrick Marber) určený pro divadlo, může být stejně tak dobře zpracován do filmové podoby. Zhlédněte a čtěte nebo čtěte a posléze zhlédněte. A můžete se přitom třeba zamyslet, jaký postoj k podobným adaptacím (divadlo-film, kniha-film, apod.) vlastně máte. Ne vždy je to totiž taková katastrofa, jak všichni tvrdí, a (nejen) Closer je toho jasným důkazem.

Následující text vyzrazuje většinu děje, zápletku i rozuzlení.

Divadelní hra Patricka Marbera Na dotek (Closer, 1997) se v roce 2004 dočkala svého filmového zpracování. A vzhledem k celkem šestapadesáti nominacím (dvě Oscarové pro Natalii Portman a Cliva Owena), z čehož jednadvacet bylo vítězných, to evidentně nebyl až tak špatný nápad. Sám Marber si pohlídal a pro adaptaci velmi vhodně upravil text, mimo jiné sám dvakrát nominovaný a dvakrát vítězný, jehož režie se na stará kolena (psáno v nejlepším slova smyslu) ujal, dnes již zesnulý, Mike Nichols. Silný a humorný text nejen o sexu, nepoctivosti a zradě, zkušený režisér, který umí pracovat jak s těžkými tématy, tak s herci a v neposlední řadě hvězdné obsazení – to je Closer.

V následujících řádcích bych se rád věnoval filmové adaptaci, přičemž se samozřejmě v některých místech jen stěží vyhnu odkazům k původní předloze. A vzhledem k tomu, jaký prostor pro reflexi Closer (ať už divadelní nebo filmový) nabízí, pokusím se výjimečně vyhnout nějakým hlubším a detailnějším analýzám. Naopak to bude takový malý pokus o něco, co by mohlo být filmovou recenzí, diváckým zážitkem či zamyšlením se nad jednotlivými motivy. To vše s co možná největším opomenutím znalosti předlohy a zcela záměrnou absencí „vědomostí“ vyzískaných z kritik, recenzí a komentářů „fajnšmekrů“.

Hvězdné obsazení ukrývá hned několikero tajemství a zajímavostí. Na filmovém plátně se nakonec sešli Jude Law (Dan), tehdy již vskutku populární jméno, stejně tak jako Julia Roberts (Anna), která nahradila původně plánovanou Cate Blanchett. Místo hollywoodského debutu Evy Green se pak v roli Alice představila teprve třiadvacetiletá, avšak neméně talentovaná, Natalie Portman a roli Larryho ztvárnil, pro někoho možná méně známý, Clive Owen. Tentýž Clive Owen, který v Marberově hře hrál již při jejím prvním uvedení v londýnském Cottesloe auditorium of the Royal National Theatre, 22. května 1997. Neztvárnil zde ovšem roli Larryho, nýbrž roli Dana. A tentýž Clive Owen, který své herecké kvality na filmovém plátně prokázal v tom samém roce ve filmu Bent (kde si zahrál i Jude Law, ovšem jen velmi malou roli). Natalie Portman a Clive Owen získali díky filmu Closer Zlatý glób za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli.

And so it is, just like you said it would be

Life goes easy on me, most of the time

And so it is, the shorter story

no love, no glory, no hero in her sky

I can't take my eyes off of you, I can't take my eyes off you

I can't take my eyes off of you, I can't take my eyes off you

I can't take my eyes off you, I can't take my eyes (…)

Zpívá Damien Rice ve své písni The Blower's Daughter, která se stala hlavním hudebním motivem filmu, a my vidíme mladičkou Alice Ayres (Natalie Portman), která si to nepozorně kráčí londýnskou ulicí. Naproti ní, ve stejně rušném davu, si vykračuje Daniel Woolf (Jude Law), který bude posléze hlavním hybatelem několika důležitých událostí, jež odstartují nelítostně lítostivou čtyřhru dvou spletitých vztahů. Alice není místní a tak není divu, že si nevšimne ani jasné výstrahy na silnici („look right“), tudíž ji srazí taxík. Již zde by mohlo bystré a zkušené divákovo oko rozpoznat jasnou hru kamery, která nás bude i později zcela přesně směrovat tam, kam chce ona. Kam chce příběh a kam chtějí především Marber s Nicholsem. Práce s hlavním ohniskem a divákovou pozorností, což v tomto případě znamená, jak a na koho se soustředí kamera, je v tomto filmu vůbec pozoruhodná. A jedině dobře, můžeme si tak totiž vychutnat precizní hereckou práci a drobné nuance, které dělají film natolik kvalitním a spojují jeho „časově rozházené“ linky. Nejprve totiž sledujeme vše v jakési prodloužené posloupnosti, později se některé situace odehrávají paralelně a dočkáme se i vložených flashbacků a retrospektivy.

Následné Alicino „Hallo stranger“ okouzlí Dana natolik, že se postará o její převoz do nemocnice a dále se s ní seznamuje. Ve svižných a vážně nevážných dialozích se pak dozvídáme o tom, že je Alice tak trochu tulačka, dělala striptýz a že by nikdy neopustila toho, koho miluje. Její promluva o lásce („It’s the only way to leave, ‚I don’t love you anymore, good-bye.‘) pak v závěru filmu získává až děsivě chladný smysl a význam. O Danovi se při jejich rozmluvě dozvíme, že je novinář píšící nekrology, matka mu zemřela a otec se ještě drží, a že má přítelkyni Ruth. Lingvistku. Po návštěvě malého parku-hřbitova (Postman’s Park), kde jsou na zdi jména těch, kteří někoho zachránili a sami přitom zahynuli, se Alice s Danem rozloučí před redakcí. A to ještě opomíjím spoustu titěrných okamžiků, které jsou prvními dílky do poměrně složité mozaiky, přičemž citace si půjčuji přímo z anglického originálu, abych se vyhnul případným nesrovnalostem a komplikacím s překlady.

Ocitáme se v ateliéru Anny Cameron (Julia Roberts), která má vyfotit Dana na jeho novou knihu. A čas se posunul – z netalentovaného novináře-nekrologisty je náhle spisovatel. Marber ve své úvodní poznámce hry uvádí zcela přesné odskoky mezi jednotlivými obrazy, ale zároveň upozorňuje, že by je divák neměl znát. Film se této časové osy drží, ale vzhledem k odlišnosti média si samozřejmě dovolí něco vynechat, něco přidat, atd., ale to už bych se dostával ke komparaci divadelní předlohy a filmového scénáře. Nicméně, z mnoha drobných detailů – střídání partnerů, někdo přestal kouřit a najednou zase kouří, kariérní postup, atd. – můžeme leccos dopočítat. Při tomto focení se například dozvíme, že Anna připravuje výstavu svých portrétů, s příhodným názvem „Strangers“ a Danovi za rok bude vycházet jeho kniha. Kromě toho zjistíme, že Danova kniha je o Alice, se kterou nyní i žije a které knihu věnoval. Anna na sebe prozradí, že jsou s manželem od sebe a že se jí Danova kniha líbila, byť by jí zvolila vhodnější název – třeba „Aquarium“. Po menším románku v ateliéru pak není překvapením, že se tak kniha bude opravdu jmenovat. Dana zde vyzvedává Alice, která vyslechne i rozhovor mezi ním a Annou, kde se Dan svěřuje, že ji musí znova vidět. Při náhle domluveném fotografováním Alice se tak Anna přidává jako třetí milostný hráč k této nebezpečné hře. Fotografie Alice se pak objeví na výstavě.

Dan, zamilovaný do Alice, ale již posedlý Annou, si pamatuje mnohé, o čem spolu mluvili. Například to, že ráda navštěvuje akvária, kam také pošle Larryho (Clive Owen) po jejich sexuálně explicitním internetovém chatování, které je jednou z nejvíce sprostých a zároveň nejzábavnějších scén. Larryho a Annu dá tahle trapná situace dohromady, načež Anna poprvé na své výstavě přiznává Danovi, že to on byl jejich „Cupid“. Na výstavě se také Larry poprvé setkává s okouzlující a „disarming“ Alice, čímž se nám uzavírá kompletní složení pro čtyřhru, která má co nevidět začít.

Výstava je také jediným momentem, kdy se všichni čtyři – Dan, Alice, Anna a Larry – setkají v jedné místnosti současně. Ačkoliv nikdy ne natolik společně. Při této scéně, trochu paradoxně, Dan hovoří s Annou a Larry zase s Alice. Všechny ostatní scény se pak týkají výhradně dvojic (Dan-Alice, Dan-Anna, Dan-Larry, Larry-Anna, Larry-Alice, Alice-Anna) a jednou výjimečně trojice, a to v ateliéru, kdy jsou spolu současně Dan, Anna a Alice. Výstupy dvojic jsou velmi vyvážené a pečlivě rovnoměrně rozdělené, proto může být lehce matoucí, proč porotci filmových cen hodnotili Natalii Portman a Cliva Owena právě za vedlejší role.

Je to hra čtyř postav, kdy první impulsy vyšle Dan a posléze se jakési pomyslné vůdcovství situace přenáší na Larryho. Alice s Annou se svým způsobem (ošklivě napsáno i řečeno) vezou v zápalu svých vlastních vášní, vášní obou mužů a změti falešné lásky a neoblomného chtíče. Ale pojďme si nyní zrekapitulovat, kde se vlastně v ději nacházíme. Dan potká Alice, do které se i přes svůj současný vztah zamiluje. Napíše o ní knihu a začne s ní žít. Když se fotografuje na obal své prvotiny, vzplane k Anně, což vzápětí zjistí Alice a místy pak již neudrží své pochybnosti o jejich vztahu na uzdě – je na Danovi závislá. Při internetovém trollení (řečeno úmyslně tímto slangem) poté Dan, posedlý Annou, donutí „nadrženého primitiva“ – jinak inteligentního doktora – Larryho, aby se sešel s „surfující nymfou“, která má big mouth a epic tits. V Akváriu se setkává Larry s Annou a posléze to dávají dohromady. Později se i vezmou. Danovi vyjde neúspěšná kniha (to bude názvem!) a koná se výstava. Milostný čtyřúhelník se uzavírá, neboť už na první pohled je jasné, že Alice má slabost pro Larryho. Stejně tak Anna, pro neustále dorážejícího Dana. Hra může začít…

Dan se opět začne scházet s Annou. Oba se pak přiznají svým protějškům, že jim byli nevěrní. Paralelní rozchodové scény jsou nepochybně jedním z nejsilnějších momentů celého filmu. Lítostné, agresivně mrazivé, brutálně upřímné, plné smutku a místy humorem odlehčené – to když si Larry stěžuje, že Němec vedle něho v letadle chrápal jako Messerschmitt, nebo že jejich koupelna je čistší než on. Skutečně silnou scénou je rozhovor Larryho a Anny, kdy se Larry přiznává za svou nevěru ze služební cesty, kde si zaplatil prostitutku a Anna mu vzápětí prozradí, že se schází s Danem. Dialog a až zvířecky přízemní upřímnost, kterou Larry požaduje po Anně je naprostá šílenost, obalená v té nejkrutější pravdě. Anna se má rozvést s Larrym. Ten ji však z prostého pudu a mužského chtíče donutí, aby se mu naposledy odevzdala, a poté bude konečně volná. Stane se, což neskousne Dan. Po nějaké době se vydává za Larrym do ordinace, protože chce Annu zpět. Je na dně. Larry mu prozrazuje, že o něm a jeho problémech ví všechno a že Anně už za vše odpustil, protože trpí klinickou depresí a on se o ní dokáže postarat. Také mu řekne, že se setkal s Alice ve stripclubu (velmi důležitá scéna, ke které se dostanu v závěru své práce), kam ho pošle, aby se k ní vrátil, protože ho stále miluje. Scéna mezi oběma muži se v jednu chvíli už už tváří jako náznak přátelství („I wanted to kill you“ – „I thought you wanted to fuck me“), to by ji však Larry v závěru nesměl totálně (= úmyslně) rozbít další krutou pravdou. A to, že spal s Alice.

Anna už (asi ne úplně šťastná) zůstává s Larrym. Dan se vrací k Alice a vypadá to, že vše dopadne dobře. Vše se vrátí po všech peripetiích do starých kolejí. Alice se s Danem však rozejde, neboť dojde na pravdu o Larrym. A ačkoliv je Dan rozhodnutý jí odpustit, Alice během několika krátkých okamžiků, naprosto a dost možná i nečekaně obrátí. Jako by z ničeho nic. Z minuty na minutu – „I don’t love you anymore, good-bye.“. Dan zůstává sám a Alice se vrací domů, do New Yorku. Celý film končí tím, že se Dan prochází po Poštovním parku s památkou na oběti a zjistí, že Alice Ayres je jedno z mnoha jmen na této vzpomínkové zdi. V posledním předtitulkovém záběru pak vidíme proměněnou Alice, jak si to stejně nepozorně, jako na začátku, kráčí rušnou ulicí a nedává pozor, že semafor ukazuje červenou. Marber s Nicholsem tak nechávají závěr poněkud otevřený (byť s jasnou indicií) a vlastně docela i šťastný – přinejmenším pro Larryho. Nedovolím si nepodotknout, že v divadelní předloze se Larry opět rozchází s Annou a Dan zjišťuje, že Alice srazilo auto a tak se vydává na její pohřeb. Řečeno-napsáno ve zkratce, bez přílišných detailů a rozdílů vůči filmu.

Closer je film plný bolesti, zrady, lásky, chtíče, nevyrovnanosti, odporné a nechutně pravdivé reality, který spojuje čtyři rozdílné osoby a proplétá jejich problémy a osudy. Dan je netalentovaný spisovatel-novinář, stále trpící ze smrti své matky a posléze i otce, nevyrovnaný, lživou múzou políbený člověk, který svět vnímá jako „umělecké dílo“. Tělem i duší milovník a romantik, citlivý pokrytec. Je to lhář mluvící o lásce, kterou někdo (Alice) nevidí, mluvící o srdci jako o něčem dokonalém, které někdo (Larry) obeznámený s fakty, nazývá jen pěstí obalenou v krvi. Člověk plný snů a představ se kterými se vrhne střemhlav z toho nejvyššího vrcholu. Miluje Alice, ale má neoblomnou slabost (= miluje) pro Annu.

Anna je úspěšná fotografka, milující žena toužící po rodině, ale trpící depresemi a sklony k spontánnímu milostnému jednání, byť s dobrým úmyslem. Má své démony tak jako každý a nebýt okamžiku, kdy ji Larry při hádce vyprovokuje, mohlo by se zdát, že je jen „slabším“ článkem vláčeným ve změti emocí a vášní – nabízených od obou mužů. Miluje Larryho, svým způsobem, a zároveň miluje a má slabost pro Dana.

Larry (jediná postava bez příjmení) je lékař. Vznětlivý, upřímný, přízemní – obyčejný člověk, který se nebojí přiznat jak svou animálnost, tak své špatné vlastnosti. Je to vychytralý hajzl, který lpí a touží po pravdě. A tou pravdou se snaží nakazit i své okolí – v závěru po ní prahne i Dan a Alice s Annou mu ji dávají. Miluje Annu, ale má velmi silnou slabost (= situací pohnutá a lehce falešná láska) pro Alice.

Alice je silná. Silná tajemná svůdkyně. Odzbrojující tvář bez jména, která bojuje s vlastní identitou. Bojuje a přitom je na ní svým způsobem pyšná. Miluje Dana a má slabost pro Larryho. Ovšem nejen tu sexuální, přitažlivou, ale spíš takovou tu lidskou. Rozhodně mu totiž důvěřuje více než Danovi.

Dvojice, které se do sebe bláznivě zamilují a pak se vzájemně podvedou (všichni si jsou na konci vlastně kvit) by mohly být objektem nějakého podrobnějšího zkoumání. Dan je spisovatel a Anna fotografka – oba tak trochu „kradou“ příběhy jiných a oba tak trochu touží po té dokonalé, filmové, lásce. Larry je lékař (dermatolog) a Alice je striptérka, která prodává své tělo – svou kůži. Možná proto ucítí důvěru v Larryho a jako jedinému mu při tanečku ve stripclubu prozradí své skutečné jméno – Jane Jones, čemuž ale Larry, toužící po obnažené pravdě, nevěří. Dan je spisovatel a vše popisuje slovy, Larry je lékař a je ten, co si „špiní ruce a zná fakta“. Alice je nezávislá, vedena mládím, Anna je dospělá žena, díky svým depresím slabá, vedená především svými city a později rozumem. Podobných paralel a charakteristik bychom pro každou z postav našli nespočet. Každou postavu vlastně tak trochu nesnášíme, ale přitom s ní soucítíme. Každá z postav má v sobě kus pravdy a kus lži a vytáhne vždy jen to, co se jí zrovna hodí. Všichni myslí jen na sebe. Prožíváme jejich trable, přejeme jim ten skutečný vztah a nakonec jen kroutíme hlavou nad jejich činy. Nad činy, které jsou vlastně zcela normální. Reálné. Skutečné. Sprostě pravdivé.

Marber vytvořil dech beroucí, mnohdy velice (a inteligentně) vtipný, explicitní, sprostý, na myšlenky bohatý text, charakterizující postavy nejen situacemi, ale i slovem. Text, kde svižné i citlivé dialogy jsou prostředkem k zobrazení jakési doposud nevyřčené skutečnosti. Text plný kliček a metafor, které si mezi sebou páry střídají a vzájemně je mezi sebou re-aktualizují. Některé hlášky se trefně opakují a získávají tak další rozměr. Zkušený Nichols (mj. má na svědomí také sérii Angels in America) je pak mistr v práci s herci a v nastavení konkrétní situace – z vypjatého momentu dokáže udělat moment humorný a opačně. Z obyčejné scény udělá scénu, která dříve či později získá obrovský význam. V této výstavbě a práci s herci, mu kromě herců samotných, pomáhá také kamera (Stephen Goldblatt), jež velmi intuitivně dokáže zachytit a divákovi před očima vykreslit i ten nejmenší (avšak důležitý) detail. Od najíždění kamery na situace (celkový pohyb), přibližování a oddalování až po úhel pohledu. Navíc se bez ztráty atmosféry nebo důležitých okamžiků podařilo udělat dějovou linku o něco lépe čitelnější, nežli je tomu v dramatu.

Zvolená hudba podtrhává nejen atmosféru, ale mnohdy i to, o čem celý příběh (ne jen konkrétní situace) je. Zazní Damien Rice, The Smiths, The Prodigy, The Devlins a nebo několik klasických či operních skladeb – obzvláště Rossiniho La Cenerentola při scéně sprostého chatování je naprosto geniální, protože situaci dodává o to větší vtipnost (gradace při odentrování zprávy, apod.). Možná je škoda, že ve filmu nezazní Suzanne Vega a její píseň Karamel, která se objevuje ve druhé části oficiálního traileru.

Closer by mohl být filmem o komkoliv z nás. Ony ty situace vlastně vůbec nejsou nereálné, ačkoliv mnohdy působí absurdně či nadmíru komicky. Skoro-romantická komedie o vztazích několika „strangers“. Cizinců, kteří byli vpuštěni do velkého akvária, jakožto ryby, aby se buď spářili, anebo požrali jedna druhou. Film o tom, že bez pravdy se lidé mohou chovat jako zvířata. O tom, že tu pravdu potřebujeme a přitom ji leckdy odmítáme. Že nejsme zvyklí říkat některé věci narovinu. O tom, že jsme taky jenom lidi. O tom, že zamilovat se je snadné, ale že si to může brát (a bere) svou daň. Closer je smutný a přesto veselý, romantický a přesto bez omšelých klišé. Pracuje s fyzičnem člověka, které leckdy nad člověkem vítězí. Balancuje na hranici mnoha pravd i lží. Pracuje s dotekem, ve všech jeho významech.

Poněkud mne trápí, že ani po několikátém zhlédnutí nemohu najít větší moment, který by mi vadil, překážel nebo přebýval. Něco, co bych mohl kriticky podotknout. Naopak v tom filmu (i textu) vidím čím dál tím více drobností, o kterých by se dalo dlouze mluvit a dlouze psát. To však není cílem této práce. Já se jen sklouznul po povrchu, jenom tak na dotek…

*****

Dan. Why didn’t you lie to me?

Anna. We said we’d always tell each other the truth.

Dan. What’s so great about the truth? Try lying for a change – it’s the currency of the world.