#DÍTĚ: Film? Divadlo?

Dítě v Dlouhé, 18. ročník festivalu pro děti a jejich dospělé

Malé divadlo - J. Lesák a kol.: Filmmakeři
režie: Janek Lesák, dramaturgie: Petr Hašek

Na Filmmakery režiséra Janka Lesáka jsem se hodně těšila. Už z toho důvodu, že poslední dobou zjišťuji, že v Malém divadle v Českých Budějovicích – kde je Lesák kmenovým režisérem, a jehož uměleckým šéfem je Petr Hašek – se dělá divadlo, které jsem si zařadila do kategorie „divadlo, které chceš vidět“. A tak mě štve, že je (až) v Budějovicích a ne v Praze. 

Malé divadlo se kromě divadla pro děti zaměřuje také na divadlo pro mládež, to znamená 12+. Navíc je zapojeno do mezinárodního projektu Platform Shift+, který se problematikou divadla pro teenagery zabývá. A v rámci tohoto projektu vznikli i Filmmakeři. Co pro pubertální školáky dělat? To je těžká otázka a řada divadel to řeší tak, že zpracují něco z povinné školní četby. Dalším stupněm je pak Klub mladého diváka, který raději sahá (nebo musí sáhnout) po klasičtější divadelní tvorbě, která je součástí výuky literatury nebo historie. To je právě na Malém divadle to jedinečné, neboť tento nevyhovující – a z hlediska motivace puberťáků k pravidelným (ne)dobrovolným návštěvám divadla v budoucnosti nebezpečný – stav svou produkcí řeší. Ačkoli je teprve na začátku, zdá se, že směřuje správně.

Lesák si za inspiraci bere film, který je pro pubescenta v tomto věku zřejmě přitažlivější, a nazírá ho divadelní optikou. Šest filmových žánrů, šest zhuštěných typických filmových příběhů, přičemž nejde o „poctu filmovému umění“. Naopak. Lesák groteskně odhaluje principy tvorby filmových efektů, naplňování žánru, samotnou stavbu příběhů. Planety ve vesmíru jsou zavěšené koule na šňůře, v každém správném westernu musí být párátko a hmyz, v každém akčním filmu posttraumatická psychóza. Základem je vždy partnerský pár, někdo třetí – dobrej nebo špatnej – a barman či kavárník, který obstarává kávu. Věci, které na nás ve filmu působí reálně a děsně vymakaně, které zhltneme i s navijákem, jsou vlastně vytvářeny velmi banálně. A ve Filmmakerech je častá primitivnost výroby filmových triků, ale i těch nejzákladnějších věcí jako je déšť, zvýrazněná právě tím, že je to divadlo. Protože je jasné, že na divadle to takhle chodí běžně, tam dokonalou iluzi vesmíru nevytvořím, nikoho nerozřežu motorovkou „doopravdy“, s jevištním prostorem se pracuje často zcela vědomě a odhaleně. Přiznaná antiiluzivnost inscenace vtipně kontrastuje s dokonale pravdivou iluzí, kterou vytváří film. A samozřejmě zase ne každý, ale žánry, které Filmmakeři zpracovávají, s ní rozhodně počítají.

Tvůrci bagatelizují ty nejfrekventovanější – romantický, akční, western, horor, seriál/sitcom, ten poslední neumím pojmenovat, takže prostě: vesmír. Ironicky zvýrazňuje jejich pitomost, paroduje je. Gag střídá gag, dobrý nápad ještě lepší. I když tempo někde sklouzává a zadrhává, není to nuda – což je asi to nejošemetnější, zejména v divadle pro děti a mládež. Puberťák si skrze to může pojmenovat nebo uvědomit, na co že se to vlastně v televizi dívá a proč. A ověří si, že ono to divadlo není jenom „Být, či nebýt?!“ a velká vážná činohra nebo pokleslá komedie.

Lesák přesně vychytává, jaký humor je jim blízký, jaká témata pubescenty zajímají. A upřímně, ačkoli v pubertě už nějaký ten čas nejsem, Filmmakeři mě baví. Baví mě parodičností, melodramatizováním, přiznanou divadelností, humorem, originální hudebně-zvukovou stránkou (živá „výroba“ filmových zvuků ze všeho, co se najde). A baví mě i po herecké stránce. V průběhu padne málo slov, většinou se herci vyjadřují pohybem a mimikou, a to obdivuhodně přesně. A zpětně mě štve, že já jsem jako třináctiletá nikdy v divadle nic podobného neviděla. Ale zato jsem viděla Maryšu, Hamleta a Příběhy obyčejného šílenství, repertoár pro 12+ spíše závadný…