#DÍTĚ: Kapela brzdí!

Dítě v Dlouhé, 18. ročník festivalu pro děti a jejich dospělé

Naivní divadlo - V. Peřina: Kapela jede!
režie: Michaela Homolová

Aneb není zpomalení jako zpomalení...

Barevná, energická a důvtipná hudební inscenace Kapela jede! aneb není pecka jako pecka Naivního divadla Liberec, zajela během pátečního dopoledne i do Divadla v Dlouhé.

Odrazovým můstkem autorského textu Víta Peřiny v režii Michaely Homolové je hra s jazykem, především mnohovýznamovostí (ale i homonymy, paronymy či doslovným překladem z angličtiny), která je zpracována s až dadaistickou rozpustilostí a zpravidla tvoří jádro a pointu jednotlivých dějových úseků. Vzniká tak pásmo krátkých scének založených na slovních hříčkách, rámované příběhem kapely, která jednotlivé scénky prokládá a ilustruje písničkami. Hra se slovem a hudba, to jsou rovnocenné motory celé inscenace.

Už sám text má vysoké kvality v práci s jazykovým znakem a jeho významem, o to cennější však je, že se inscenátorům podařilo tento vztah přenést i na úroveň jevištního zpracování, kupříkladu obsadit v Kohoutkovi a slepičce do hlavních rolí kohoutek vodovodní (kterému zaskočilo a proto neteče), slepici coby ženský archetyp a její anabázi od zvířátka ke zvířátku transformovat do přemlouvání jednotlivých součástek automobilu, aby začaly spolupracovat. Avšak je-li takto posunuta notoricky známá pohádka (ještě v pozici první z písniček), nastavuje všem následujícím vysokou laťku, a ačkoli je pak vtipně losem vyhrán los a v polévce plave oko, důvtipu francouzského klíče, který nese slepička místo vody, se zkrátka už nic nevyrovná.

Prvním zádrhelem je otázka, co je vlastně hlavním tématem celé inscenace. Zpočátku převažuje dojem, že je jím právě hra s jazykem, tak intelektuální záležitost si však může dovolit divadlo pro dospělé, pro děti by byla příliš nedějová. Proto se rámcem vine téma vztahů mezi muzikanty, zejména pak talentovaného, ale podceněného textaře a ješitného vedoucího, které povyšuje pouhou hudebně-loutkovou koláž na mezilidský příběh s mravním poučením. V otázce „o čem to bylo“ půjdou děti vždy po této linii, ne po té dadaistické. Po dějové stránce příběh kapely funguje a plní svou funkci velmi dobře, otázkou zůstává, zda je tak čitelný, jak si inscenátoři přáli. Bezesporu je totiž chvílemi příběhy písniček zastiňován a musí se divákovi opět jakoby připomenout. Je to škoda, protože zvlášť s metaforou auta, jež je třeba spravit, jde o velmi přesně a čistě vystavěnou a dotaženou dějovou linku, která však není zdůrazněna natolik, aby obstála vedle „kabaretní“ smrště. 

Další nesnází je temporytmus. Písničky jsou velmi energické a to, že je mezi nimi vždy poklidnější úsek je samozřejmě nasnadě. Nelze se však ubránit dojmu, že v příběhu kapely napětí vždy výrazně padá a zatímco písničky vskutku jedou, rámcový příběh brzdí. Ne o moc, ale přesto je v těchto scénách překračována ona odpočinková hranice, za níž už se děj vleče a rozbředá a chybí alespoň ta základní svižná jiskra – není zpomalení jako zpomalení. Možná tomu napomáhají i dialogy (už na rovině textu, nikoli hereckých výkonů), které často působí šroubovaně a nepřirozeně. Komunikace mezi postavami tak chvílemi zadrhává, přichází o pointu, jejich hovor je násilně veden k „dalšímu bodu na seznamu“. Také mohou zbytečně zdržovat muzikantské reálie (pokyny jak hrát, přerušení a nový začátek od posledního taktu atd.), které sice dodávají pocit autentičnosti hudební zkoušky, ale pro příběh jsou nepodstatné a děj zase o něco retardují.

Avšak bez ohledu na vše výše řečené, jde o inscenaci velmi poctivou, nápaditou a vůbec povedenou. Malí diváci totiž nejen správně pochopili dějovou linku kapely i hru s jazykem, ale po celou dobu šli s postavami a udrželi pozornost. A co ruší dospělého diváka je často pro dětského naprosto nepodstatné. Navíc – končit přestavení s hledištěm plným i v sedě pogujících dětí, to je bezesporu kumšt.