#DÍTĚ: Tak děti, kudy?

Dítě v Dlouhé, 18. ročník festivalu pro děti a jejich dospělé

Divadlo rozmanitostí - J. Jelínek: Kocour v botách
režie: Jiří Jelínek, dramaturgie: Jiří Ondra

Kdo by neznal Kocoura v botách. Ať už toho od bratří Grimmů, Charlese Perraulta nebo třeba i toho ze Shreka, který se později dočkal i vlastního filmu. Divadlo rozmanitostí, které o dětského diváka pečuje už od konce 80. let, se spojilo s Jiřím Jelínkem (Divadlo DNO), aby také mohlo oblíbenou pohádku převyprávět. Tvůrci jsou předloze téměř věrní. Důležité ale je, jakým způsobem vyprávějí.

Máme tu tři bratry, jimž odkazuje otec vše, co má. První dostane statek, druhý koně a třetí jen nějakého kocoura, který si ještě poručí sehnat botky, aby mohl mezi lidi. Tento Kocour v botách pak třetímu synovi pomáhá a díky jeho mazanosti (překvapivě v dobrém slova smyslu) mu získá nejen nové šaty, ale i celý zámek a navíc ruku princezny. S tím vším Rozmáňo dle předlohy pracuje. Tedy až na to, že místo Kocoura v botách je to Kočka v botách (nebo Kočka v kozačkách?). Genderová změna hlavní (zvířecí) postavy „tradiční“ zobrazování narušuje, ozvláštňuje a vlastně činí i poutavějším. Vždyť Kocourů-mužů v botách jsme viděli už tolik. Navíc naše Kočka v botách (Tereza Karásková) má na pomoc loutku „sebe sama“, která už je tím nám „známým“ Kocourem. A také by to mohlo naznačovat, že co by ti chlapi bez těch ženskejch dělali. Ale to děti nemusí zajímat… 

Co ale děti zajímá, jsou tři rozcestí, která na syna Tomáše a Kočku v botách čekají při jejich výpravě za princeznou. Která jim vlastně s tatínkem králem jede tak trochu naproti, protože chce poznat toho údajného hraběte, který jim poslal po Kočce v botách králíka k obědu. Na každém rozcestí je potřeba rozhodnout, kudy se dál vydat – a obtížné rozhodování připadá právě na dětského diváka. Křičí se, zvedají se ruce, huláká se, dohaduje se v hledišti. Děti mají plnou moc při rozhodování o osudech svých hrdinů. Tak kam? Na prvním rozcestí se Tomáš s Kočkou budou muset utkat buď s Loupežníky, nebo se Slizkou obludou. Na druhém rozcestí je potřeba rozhodnout, půjdou-li kolem víl nebo na pouť. A třetí rozcestí nabízí upíry nebo robota. A teď, babo raď… Rozmáňo je připraveno na všechny možné varianty. A každá zvědavější dušička by si je nejraději prošla všechny.

Jiří Jelínek vytváří živou, na situace rozmanitou a vtipnou výpravu, která může skončit tak, nebo tak. Podle toho, jak se děti rozhodnou. Využívá se loutek, maňásků, hraček, převleků, skoro jakoby to byla Fagi. Ale to jen ten autorský rukopis, který se projeví i v textové rovině a obohacuje tak dětem celou pohádku. Nejen dětem, vždyť co by to bylo dnes za divadlo pro děti, kdyby si na své nepřišli i rodiče, že. Krátké písničky a hudba s podpisem uměleckého šéfa divadla Tomáše Alferiho, který v doprovodu ostatních hereckých kolegů hudebničí živě, také odvedou svůj kus „dětské práce“. Možná jsou místy malinkato nadbytečné a působí jako vsuvky a výplně mezi obrazy, ale rozhodně celkovému dojmu nijak neuškodí. A navíc si ještě spoustu z nich budete chvilku (né-li dvě) pobrukovat. 

Kromě nápaditosti textů a hlasování na rozcestí bych také rád vyzdvihl výpravnou stránku inscenace a to nejen vzhledem ke všem užitým rekvizitám. Dětem je totiž celá ta divadelně loutková mašinérie odhalována. Nevidí jen herce, který vodí loutku, vidí veškeré přestavby, převleky, úpravy, zacházení s rekvizitou, nástroji i technikou (mikrofony). Vše je přiznané a poodhaluje to tak dětem i jevištní svět – to, že se divadlo děje tady a teď, kdy zároveň bezprostředně vzniká, před jejich zraky a podle jejich rozhodnutí. Napůl pro loutky, napůl pro herce a děti si tak vlastně mohou třeba i uvědomit (viz dětsko-divácké ohlasy), co mají raději. Tak jako tak je to příjemné, rodinně laděné představení, kde si každý může nalézt to své. 

PS. Naše reflexe z dopoledních představení vznikají bezprostředně poté, co jsme představení zhlédli v plném sále dětí, tak musíte chápat, že je to celé takové víc „Awwww“, než normálně :))