Dítě v Dlouhé, 18. ročník festivalu pro děti a jejich dospělé
S Nekonečným příběhem Divadla Lampion na Kladně režiséra Braňo Mazúcha je to složité. Na jednu stranu jde o inscenaci v mnohém působivou a překvapující, na druhou je značně problematická.
Začnu tím, co se mi líbilo. Výpravná a hudební stránka je téměř dokonalá. Kombinace stylizovaných loutek, herců jako individualit i jako bezejmenné hmoty. Rozehrávání celého jeviště i divadla. Světelný design nepojatý stylem „svítím, protože potřebuji světlo“, ale jako další prostředek, který tvoří a určuje prostor. Skvělá hudba a nejrůznější zvuky vytvářejí prostředí, nálady scén a jsou jakýmsi samostatným hercem. To vše dohromady s nádavkem precizní loutkoherecké práce (nejlépe provedené asi při animaci pavoučice Ygramul) a dynamických pohybových choreografií tvoří fantastickou vizuální podívanou. Scéna je v neustálém pohybu, mění se každým okamžikem. Výrazné světelné změny, dým, syrové zvuky nastolují potemnělou a lehce strašidelnou atmosféru země Fantázie. V tomto ohledu je inscenace strhující, stylově konzistentní a nápaditá.
Pokusím se teď pojmenovat, v čem možná vězí její zásadní problém. Jde o vyprávění příběhu. Knihu Michaela Endeho jsem nečetla a film Wolfganga Petersena z roku 1984 jsem viděla kdysi dávno. Nelze předpokládat, že diváci 6+, pro které je inscenace určená, budou příběh znát, takový hit to v dnešní době zase není. To pro inscenátory znamená srozumitelně zprostředkovat poměrně složitý příběh. Je potřeba na začátku jasně určit kdo je kdo, kde jsme, proč tu jsme. Jenomže po úvodní scéně, kde malý Bastian najde na školní půdě knihu a začte se do ní, se ve zmateném výjevu začnou vynořovat postavy Fantázie, o něčem mluví a do toho se zpřítomňuje Nicota (požírající Fantázii) ztvárněná stroboskopickým efektem. Totální zmatek, v němž nemám šanci příliš zachytit, o co se jedná. A najednou se v močálech objevuje Átrej na koni, se kterým už směřuje za Dětskou císařovnou, aby ji uzdravil. Odkud se vzal? Kdo je to? Proč zrovna on ji má zachránit, co ho k tomu vede? Tím je mi do značné míry zamezeno se s postavou lépe a rychleji ztotožnit a prožít si příběh – tedy jeho první část – s ní, protože jsem k tomu nedostala žádný prostor. Dost dlouho mi trvalo, než jsem si dala dohromady, co že se to všechno ve Fantázii děje a jaké je z toho východisko. Nebo když Átrej přichází k pavoučici Ygramul a žádá jí o draka. O jakého draka? A k čemu ho potřebuje? Řada věcí, dějových zvratů, postav nebo informací se v inscenaci zjevuje jaksi nahodile, bez vnitřní logiky.
Druhá část je o poznání čistší. Objevují se převážně „živí herci“, ačkoli pouze Átrejovi a Bastianovi je vidět obličej, ostatní jsou jakési oživlé hmoty měnící se podle Bastianovy fantazie. Důležité okamžiky jsou mnohem jasnější a divák dostane prostor pro to, aby je mohl intelektuálně i emočně zpracovat. Přesto se i zde objevují určité nečistoty a nelogičnosti, které skřípou.
Pozitivně však kvituji vůbec dramaturgický výběr tohoto titulu, protože témata, která Nekonečný příběh obsahuje, jsou silná a nikoli nejapná. Vývoj Bastiana od outsidera přes diktátora a namyšleného sobce až poznání, že nejdůležitější není moc, ale přátelství, rodina a pokora. Stejně tak téma nakládání s vlastními přáními, jejich význam a síla. To vše silně rezonuje v dětských i dospělých dušičkách, a přitom inscenátoři děti nepoučují o smyslu života a výklad jim rozhodně neusnadňují. V tomto je inscenace k dětem velmi přímá, až si říkám, jestli hranice 6+ není příliš nízká. Pokud by dramaturgicko-režijní příprava byla o něco preciznější – tak, aby příběh fungoval a držel pohromadě, plesala bych nadšením. Takhle plesám jen z půlky.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.