Za odměnu za zkoušky jsem si udělala výlet do Malého divadla (v tom městě, ve kterém by chtěl žít každý). Odevzdala jsem Cenu Dítko, Janek Lesák se tvářil šťastně. Večer představení Quijote!. Čekalo mě bezmála dvouhodinové jakoby-site-specific.
O Bohoušovi, teda vlastně o SuperQuijotovi, superhrdinovi z Budějic. Který je tak trochu nemocný a hlídá ho ošetřovatelka, teda vlastně Dulcinea. Teda nemocný... je hyperaktivní. A má ideály. Takové ty hodnotné, ty skutečné. Chová se slušně, je spravedlivý, chrání slabé, bojuje proti konvenční, komerční a „spořádané“ společnosti.
A já dvě hodiny pronásleduji po Budějicích spolu s ostatními dětmi (jsem většinou v první linii, a nebránit mi „dospělost“, snad i běhám) uprchlého SuperQuijota. Účastním se i podlé lsti, kterou ho „společnost“ polapí, protože využije jeho ochraňování bezpráví. Stojím a tleskám Quijotovi, mávám vlaječkou na oslavu jeho chrabrosti. Spolu s ostatními pomáhám k jeho polapení. Ale nikdo nemáme depku, protože Quijote poslal svého desetiletého pomocníka, Sancho Fandu, aby se on stal SuperQuijotem místo něj. Teď už snad nemusím vysvětlovat, jak geniálně je zprostředkován příběh, jak současné je téma. Jak strašně moc vtahuje tenhle pohyblivý pouliční princip i dospělého. A ještě bych mohla psát o krásných kostýmech, hudbě, kterou chceš mít doma na CD, o pohybové virtuozitě Vjačeslava Zubkova…
Místo toho ale přidám kratičkou historku. Stojíme v jedné z malých uliček, vedle nás je hospoda se zahrádkou. Sledujeme němě-filmově-groteskní scénku. Pánové na zahrádce přidali na hlasitosti konverzace. Jeden z nich konstatoval: „To sem netušil, že pudu na pivo, a bude tady takovej bordel.“ Divadlo to má těžký.
MALÉ DIVADLO – Miguel de Cervantes, Zdeněk Jecelín, Helena Kebrtová: Quijote!. (režie Petr Hašek, dramaturgie Helena Kebrtová, premiéra 35. 5. 2014)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.