86. Jiráskův Hronov, festival amatérského divadla
Rádobydivadlo Klapý - V. Vančura, R. Felzmann: Rozmarné léto
úprava a režie: Jaroslav Kodeš
Dnes již více jak třicet let starý soubor Rádobydivadlo Klapý v Jiráskově divadle potvrdil jedno z těch ohraných přísloví, že i mistr tesař se někdy utne. V několika posledních letech jsem byl jejich inscenacemi opakovaně přesvědčován, že je to jeden z našich nejvyspělejších a nejkvalitnějších amatérských souborů, navíc s pestrou a nebojácnou dramaturgií. Rozmarné léto v úpravě a režii Jaroslava Kodeše mě však nepřesvědčilo…
Vančurovo nejznámější dílo (vedle Markéty Lazarové), málo dějové a postrádající výraznou dramatickou situaci, ovšem se silně autorským jazykem a poetistickým hávem je většině jistě známé. Minimálně od maturity. Nějaká ta rozhlasová hra, především a hlavně Menzelův film ze sedmašedesátého s Rudolfem Hrušínským, a na závěr třeba i několikero dramatizací, včetně té Felzmannovi, kterou Klapý upravilo a zinscenovalo. Rádobydivadlo si je všech úskalí jistě vědomo a proto se ve své inscenaci kromě jazykové hravosti (která jim ne tak úplně funguje) zaměřuje také na manžele Důrovi, ve snaze o posun k větší dramatičnosti a celkové scénické hravosti. Scéna a kostýmy Jany Stejskalové jsou moc fajn. Práce s prostorem a vůbec, poctivý přístup všech zainteresovaných jakbysmet. Ostatně, jako vždy. Jenže…
Můžu rozumět dramaturgické volbě, můžu věřit, že to umí lépe. A věřím a rozumím. Jenže představení, které jsem já v tradičně rozpáleném sále Jiráskova divadla zhlédl, bylo představením hezkým, ale najednou bylo jakoby o ničem. Rozmarně, rozvláčně o ničem. Možná ještě větším a silnějším ničem, než o kterém se básnivě rozvášňuje Vančura. Na jevišti se něco odehrávalo, ale mě to bylo úplně ukradené. A nebyl jsem sám, na druhou polovinu přišlo i výrazně méně diváků. Klapákům to prostě tentokrát nesedlo, chyběl ten herecký náboj, který zaručuje přesun sdělení k publiku a dovoluje mu si k dění a postavám vytvořit vztah. V tomto případě to nebylo možné, neboť nic z toho, na čem se na jevišti dřelo, nepřekročilo rampu.
Blbej den a náročnej Vančura. A byť jsem rád, že se o takový inscenační oříšek pokouší právě Rádobydivadlo, nemohu se zbavit silného přesvědčení, že mu sluší více syrová a potažmo i surová dramaturgie. Závažná, řekněme. A ať už budou hry podobného ražení sebelepší, nebude to TO KLAPÝ, které známe například z předchozích výborných inscenací. McDonaghovy Krásky z Leenane, Galdronových Mikví nebo třeba i hry herce, režiséra a (spolu)zakladatele divadla Ladislava Valeše (na motivy knihy Šoloma Alejchema Tovje vdává dcery) Všechno není košer. Takové pro mě vždy bylo a vždy bude Klapý. Silná témata, prezentovaná velmi zručným souborem, s režijní precizností a nadměrnou pílí, obohacenou o letité zkušenosti. To bylo (silné) divadlo, kdy diváci znechucením odcházeli či dokonce pod náporem situací omdlévali. V tomto případě jen diváci usínali a po přestávce už se nevraceli. Ale já jim to odpouštím. Jindy to třeba sedlo/sedne lépe. Věřím totiž, že to je jen určitá přechodná fáze, která má soubor posunout dál, poučit ho, obohatit ho. A pak TO zas přijde…
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.