#JH2016: Nové formy

86. Jiráskův Hronov, festival amatérského divadla

Relikty Hmyzu

K. Čapek, A. P. Čechov, A. Pospíšil a Š. Stiburek: F.RACEK /život a dílo/

režie: Adam Pospíšil a Šimon Stiburek

Potřebujeme nové formy! Vykřikoval Kosťa Treplev, který se cítil být umělcem. Pak prožil nešťastnou lásku, zastřelil racka a nakonec sebe. Jeho posmrtný epilog pak vypráví soubor Relikty hmyzu ve své inscenaci F.RACEK /život a dílo/. A budete-li zkoumat, kdo všechno za tím stojí, jistě vám neunikne přímá spojitost se souborem Vdova po kapitánovi dunajské paroplavební společnosti, který na Hronov loni přivezl podle mě jeden z nejpozoruhodnějších počinů předešlé sezóny Nářek mravence.

Relikty hmyzu, tentokrát inspirované Čapkovým a Čechovovým dílem, se jako volná generační platforma snaží ve své inscenaci objevovat nové formy. Hledat nové cesty pro své vlastní scénické umění, odkazovat se, vymezovat se a promlouvat současným jazykem. A všechny tyhle nelehké úkoly se jim v jakémsi originálně pojatém cizím kopirajtu daří. V přidrzlém podnebí se vypravujeme na Treplevův pohřeb. Tři pozůstalí s jejich smartphony vtahují do smuteční veselohry nejen diváky, ale i potencionální fanoušky, neboť se jejich umělecké záchvaty povětšinou přenáší rovnou na sociální sítě. Zcela takticky nejsou opomenuta ani selfíčka z průběhu tvůrčí činnosti-nečinnosti. Kdyby Kosťa žil, možná by ani nestíhal toliko nových forem vnímat. Kdekdo dnes totiž může dělat „nové“ umění. 

Relikty ve své inscenaci sice umně ohledávají proces tvorby a tvorbu jako takovou, ale zároveň si ze všech těch pseudoartistů dělají tak trochu legraci. Se záměrným výsměchem pojmenovávají dobu dnešní a přímého útoku neušetři ani sami sebe. A to vše v inteligentní parafrázi. Taková umělecká satira na umělce, o umělcích a s umělci. Ať už pravými či falešnými. Všichni jsme tak trochu frackové dneška. Přidrzlí, bez úcty k čemukoli a komukoli. Hlavně, že já se nažeru, že já budu hvězda. Kdepak Kosťa a jeho pohřeb, jde jen o perfektní příležitost, jak na něj ve slušnosti i neslušnosti hanebně i „dobře“ zavzpomínat a přitom – a hlavně – se blejsknout.

Výborně funguje také technická stránka inscenace – živý hudební doprovod, promítání a „živé“ videosekvence, které jsou souborem pro každý nový divadelní prostor znovu předtáčeny a vytvářeny. Pocit autenticity prostupuje celý tenhle neomšele poutavý tvar, blížící se možná až k jakémusi „scénickému kabaretu“ (za tenhle pojem by mě měli erudovaní umlátit nejen teatrologickým slovníkem). Stejně jako u Nářku mravence si nedovolím nevyzdvihnout autorskou hudbu Vojtěcha Vávry (jeden z herců), tentokrát ještě ve spolupráci s Janem Machovcem. 

Každý ze tří protagonistů vnáší do tohoto /života a díla/ kus sebe, kus vlastní umělecké osobitosti, aby se pak tyto rozličnosti mohly střetnout v celku, který nebere ohledy na jednotlivce jako takového. Výkony jsou tak značně vyrovnané a pestré, přesto se mi však zdá, že nejvíce vládne slovem i přednesem již zmiňovaný Vávra. Stejně jako Nářek mravence, je pro mě i F.RACEK jeden z nejsilnějších zážitků nejen Hronova, ale i celé sezóny. A je mi úplně jedno, nakolik je to divadlo experimentující/alternativní, divné a nakolik mu rozumím. Protože je to divadlo, které nabízí víc, než jen „obyčejnou“ podívanou.