86. Jiráskův Hronov, festival amatérského divadla
Tempus Fugit Lörrach, (D) - W. Shakespeare: Sen noci svatojánské
režie: Václav Špirit
Německý soubor Tempus Fugit Lörrach přivezl na Jiráskův Hronov komedii Sen noci svatojánské v režii Václava Špirita. Shakespeare. No jo, když slaví ty umřeniny. Kvituji, že si Václav Špirit nevybral nějakou tu tragédii a že sáhl po Snu, komedii balancující mezi snem a skutečností, plné kouzel, nejistot, karnevalové diverzity. Jenomže já nějak stále nevím, proč si vlastně tuhle komedii vybral. Co v ní našel tak současného, tak zábavného, že ji musíme vidět všichni? Vzal si ji z výše zmiňovaného důvodu? Pokud v ní něco takového nalezl, čekala bych, že se to na inscenaci objeví zřetelněji.
Jenomže ouha. Podotýkám, že jazyková bariéra mně osobně nevadila a ačkoli německy neumím, vím, o čem Sen je. Otázkou ale zůstává, zda by to pochopil někdo, kdo hru nezná a německy neumí. Přitom se domnívám, že tak živelná komedie, jakou Sen je, se dá zinscenovat natolik fyzicky, že každý zápletce porozumí. Špirit se sice snaží zapojovat pohyb, jenomže jde povětšinou o pouhé ilustrace. Tím pádem je z inscenace nudná konverzačka lehce prošpikovaná pohybově skvělým a smysluplným Pukem (Melina Raichle), jednou rvačkou ve stylu grotesky a starými anglickými písněmi. A o humoru nebo vtipu se tu také příliš mluvit nedá. Ano, Sen začíná jako tragédie a přerodí se v komedii. Ale u německých nebylo ani to, ani to. Rozpačitý, neemotivní a suchopárný úvod nepřipraví diváka na nic, zbytek se hraje až příliš na vážno. Komické mají asi být výstupy řemeslníků, ale nejsou. Jako zbytek inscenace jsou statické a nudné. Kromě poslední scény, kdy hrají Theseovi a Hipollytě kus o Pyramovi a Thisbé (Ovidiovi „Romeo a Julie“), která vypadala jako záměrná parodie na amatérské divadlo. A přitom herci nehrají špatně. Jenom možná nevědí, co/o čem vlastně hrají.
Jenomže ouha. Podotýkám, že jazyková bariéra mně osobně nevadila a ačkoli německy neumím, vím, o čem Sen je. Otázkou ale zůstává, zda by to pochopil někdo, kdo hru nezná a německy neumí. Přitom se domnívám, že tak živelná komedie, jakou Sen je, se dá zinscenovat natolik fyzicky, že každý zápletce porozumí. Špirit se sice snaží zapojovat pohyb, jenomže jde povětšinou o pouhé ilustrace. Tím pádem je z inscenace nudná konverzačka lehce prošpikovaná pohybově skvělým a smysluplným Pukem (Melina Raichle), jednou rvačkou ve stylu grotesky a starými anglickými písněmi. A o humoru nebo vtipu se tu také příliš mluvit nedá. Ano, Sen začíná jako tragédie a přerodí se v komedii. Ale u německých nebylo ani to, ani to. Rozpačitý, neemotivní a suchopárný úvod nepřipraví diváka na nic, zbytek se hraje až příliš na vážno. Komické mají asi být výstupy řemeslníků, ale nejsou. Jako zbytek inscenace jsou statické a nudné. Kromě poslední scény, kdy hrají Theseovi a Hipollytě kus o Pyramovi a Thisbé (Ovidiovi „Romeo a Julie“), která vypadala jako záměrná parodie na amatérské divadlo. A přitom herci nehrají špatně. Jenom možná nevědí, co/o čem vlastně hrají.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.