THEATRUM KUKS 2016 - festival barokního divadla, opery a hudby
Víte, jak se říká, že toho bohdá nebude, aby český král z vojny utíkal? Heslo pro den první tedy zní: Toho Bohadlo nebude, aby divadelní vědec stan nepostavil (jméno Bohadlo je použito čistě díky podobnosti s bohdá, nemá to jinak žádné významové konotace). Blbě, ale přece.
Zahájení festivalu proběhlo v nedalekém Žirči, což je poněkud matoucí, vzhledem k tomu, že se festival koná v Kuksu. Nicméně Stanislav Bohadlo, ředitel festivalu a otec Geisslers Hoffcomoedianten, vysvětlil, že Žireč je s Kuksem spojený skrze F. A. Šporka, jenomže si nepamatuji jak. Jediné, co vím, že Špork daroval do kostela sv. Anny zvonkohru. Bohadlo si spolu se starostou Lysé nad Labem (kde F. A. Špork zemřel) a s Petrem Haškem připili léčivým pramenem Fons Vivus ze Šporkových lázní v Kuksu, Šporkovi myslivci z Hradce Králové zaduli fanfáru a bylo zahájeno.
Prvním představením na nádvoří Domova sv. Josefa byly Malé příběhy velkého hraběte souboru Geisslers Hofcomoedianten v režii Petra Haška. Šlo o jakési inscenované čtení, scénickou skicu, možná drobničku, na motivy knihy Berty Laufrové ŠPORK. Život na Kuksu očima hofmistra Seemana. Původně mělo jít jen o druhou část, nicméně podle slov Petra Haška jim to celé nějak naboptnalo, takže jsme viděli první i druhou. Dramaturgicky ideálně zvolený úvod – jak to bylo se Šporkem a se Seemanem a tak vůbec. Šlo o dva dvacetiminutové výstupy. První o Seemanovi vs. Šporkovi a taky trochu o Matyáši Braunovi, druhý o podivné svatbě dcery hraběte Šporka. Člověk si řekne, že při tak malém formátu se toho moc vykouzlit nedá. Chyba lávky, Malé příběhy byly divadelně velmi vynalézavě podané, samozřejmě s nadhledem, po geisslerovsku. Scénografické řešení (Jitka Nejedlá) mě fascinovalo asi nejvíc. V první části stála Claudia Eftimiadisová na židli a na sobě měla obrovskou v pravém slova smyslu „divadelní“ sukni. Takové jeviště v sukni. Theatrum alam (hledej v latinském slovníku). Ve druhé části měl na sobě Petr Šmíd podobné divadelní kalhoty, nicméně zde již mělo hlavní funkci jakési pultíkové jevišťátko se šachovnicí s odklopovacími políčky.
Inscenované čtení je velmi specifický útvar, který se dá dělat mnoha způsoby, a samozřejmě se dá velmi snadno „odfláknout“, protože přece jde o ten text. Jenomže Malé příběhy jsou přesně ten typ, který obsah propojuje s naprosto precizně promyšlenou formou, divadelním kouzlením a vtipností. Petr Hašek umí udělat velmi dobrou komedii (i dvacetiminutovou), která oplývá množstvím velmi vtipných momentů – na nichž má samozřejmě velký podíl právě ono kongeniální scénografické řešení – které nejsou trapné. Uznejte, že když má Claudia Eftimiadisová na krku zavěšená Esíčka (jako ty sušenky), a nabízí je divákům jako Ešíčka (jakože Špork), není to asi nápad století, ale je to fakt vtipný.
První den zakončila scénická kantáta Officium (Hodinky) komponisty Petra Jiříčka, která byla uvedena na nádvoří Hospitalu. Jako… mám k tomu spoustu výhrad. Ale protože jsem v dobré náladě a nemám důvod si tu vylévat své cynické srdce, tak ráda podotknu, že sbor i sólisté dobře zpívali a i instrumentální hudba, taková zvláštní mixáž gospelu, muzikálu, kapely Nerez, lehce šmrncnutá barokem, byla fajn. A jak jsem později zjistila, byli to místní a byli to amatéři (toto slovo nemá pejorativní význam) a Officium mělo premiéru. A právě ta participace místních je mi sympatická.
Nějak se rozkřiklo, že jsou tu „ty z divadelní vědy“ a vypadá to, že se tady tento obor netěší všeobecné oblíbenosti. Samozřejmě nás tu nikdo nešikanuje a všichni jsou moc hodní. Nicméně na zlepšení reputace musíme zapracovat. Chápu, první večer jsme si neudělaly dobré jméno, šly jsme spát už v jednu ráno. Je třeba to napravit. Ať každý vidí, zač je toho divadelní věda.
Prvním představením na nádvoří Domova sv. Josefa byly Malé příběhy velkého hraběte souboru Geisslers Hofcomoedianten v režii Petra Haška. Šlo o jakési inscenované čtení, scénickou skicu, možná drobničku, na motivy knihy Berty Laufrové ŠPORK. Život na Kuksu očima hofmistra Seemana. Původně mělo jít jen o druhou část, nicméně podle slov Petra Haška jim to celé nějak naboptnalo, takže jsme viděli první i druhou. Dramaturgicky ideálně zvolený úvod – jak to bylo se Šporkem a se Seemanem a tak vůbec. Šlo o dva dvacetiminutové výstupy. První o Seemanovi vs. Šporkovi a taky trochu o Matyáši Braunovi, druhý o podivné svatbě dcery hraběte Šporka. Člověk si řekne, že při tak malém formátu se toho moc vykouzlit nedá. Chyba lávky, Malé příběhy byly divadelně velmi vynalézavě podané, samozřejmě s nadhledem, po geisslerovsku. Scénografické řešení (Jitka Nejedlá) mě fascinovalo asi nejvíc. V první části stála Claudia Eftimiadisová na židli a na sobě měla obrovskou v pravém slova smyslu „divadelní“ sukni. Takové jeviště v sukni. Theatrum alam (hledej v latinském slovníku). Ve druhé části měl na sobě Petr Šmíd podobné divadelní kalhoty, nicméně zde již mělo hlavní funkci jakési pultíkové jevišťátko se šachovnicí s odklopovacími políčky.
Inscenované čtení je velmi specifický útvar, který se dá dělat mnoha způsoby, a samozřejmě se dá velmi snadno „odfláknout“, protože přece jde o ten text. Jenomže Malé příběhy jsou přesně ten typ, který obsah propojuje s naprosto precizně promyšlenou formou, divadelním kouzlením a vtipností. Petr Hašek umí udělat velmi dobrou komedii (i dvacetiminutovou), která oplývá množstvím velmi vtipných momentů – na nichž má samozřejmě velký podíl právě ono kongeniální scénografické řešení – které nejsou trapné. Uznejte, že když má Claudia Eftimiadisová na krku zavěšená Esíčka (jako ty sušenky), a nabízí je divákům jako Ešíčka (jakože Špork), není to asi nápad století, ale je to fakt vtipný.
První den zakončila scénická kantáta Officium (Hodinky) komponisty Petra Jiříčka, která byla uvedena na nádvoří Hospitalu. Jako… mám k tomu spoustu výhrad. Ale protože jsem v dobré náladě a nemám důvod si tu vylévat své cynické srdce, tak ráda podotknu, že sbor i sólisté dobře zpívali a i instrumentální hudba, taková zvláštní mixáž gospelu, muzikálu, kapely Nerez, lehce šmrncnutá barokem, byla fajn. A jak jsem později zjistila, byli to místní a byli to amatéři (toto slovo nemá pejorativní význam) a Officium mělo premiéru. A právě ta participace místních je mi sympatická.
Nějak se rozkřiklo, že jsou tu „ty z divadelní vědy“ a vypadá to, že se tady tento obor netěší všeobecné oblíbenosti. Samozřejmě nás tu nikdo nešikanuje a všichni jsou moc hodní. Nicméně na zlepšení reputace musíme zapracovat. Chápu, první večer jsme si neudělaly dobré jméno, šly jsme spát už v jednu ráno. Je třeba to napravit. Ať každý vidí, zač je toho divadelní věda.
Keep calm and #BeBaroque!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.