#PolárkovéBrno: Barva černobílá

Festival Polárkový dort 2016

Profesionální dětské brněnské divadlo v novém kabátě

Lyman Frank Baum, Pavel Trtílek - Čaroděj ze země Oz
režie: Michal Sopuch

První den festivalu Polárkový dort zahájila inscenace určená dětem od tří let, Čaroděj ze země Oz. Doslova černobílé představení od kostýmů až po scénu, během něhož jsem si pokládal otázku, jak by vlastně takové divadlo pro děti mělo vypadat. V dnešním kontextu, s dnešním divákem naší všeho-konzumní společnosti. A má-li jedním z jeho cílů být, aby si dětský divák skutečně něco odnesl. Podobně, jako jsem v červnovém Slově o divadle mluvil o problematice kladenské inscenace Nekonečný příběh, se i zde setkáváme s nepříliš dobře uchopenou předlohou (scénář a dramaturgie Pavel Trtílek). Baumův Čaroděj ze země Oz, podobně jako Endův Nekonečný příběh je látka vskutku obsáhlá a převod na divadlo sebou přináší mnohá úskalí, kterážto je potřeba co nejobratněji řešit. V tomto případě k tomu bohužel nedochází, dokonce nabývám dojmu, že tvůrci leccos podcenili.

Částečnou neurčitost/neujasněnost (nevhodné škrtněte) celého příběhu a zmatek v tom, co je vlastně dobré a co zlé (neměl by to být ten omílaný „klišé“ základ, ze kterého bychom měli v divadle pro děti a mládež vycházet?) nezachraňuje ani živá hudba. Ta sama o sobě také bohužel nic nepřináší. Vata, která nijak neposouvá děj a během které je občas hercům špatně rozumět nebo je přebíjí hlasitější kapela. Ale přece každé dobré divadlo musí mít písničku. Problém nacházím také v interpretaci některých postav, obzvláště pak v případě Zlé čarodějky ze Západu. Václav Vítek postavu podbarvuje ne zrovna vhodným způsobem, svou hereckou akcí z ní dělá jednu z nejzábavnějších a nejpřitažlivějších (možná jediné, ke které si okamžitě vytváříme nějaký-jakýkoliv-spíše-kladný vztah), což je v případě záporného charakteru věc, která jde tak trochu proti smyslu. Srozumitelnost opět klesá. A o tom, že Veliký Oz možná není až takový klaďas, jaký by měl být, ani nemluvě. Dětský divák se nemá čeho chytit, nemusí rozumět situacím, konotacím i kontextům, které by měly postupně vyplouvat na povrch. Pozornost se tříští všemi směry. Podobně vyhlížejících předsudků vůči textové stránce jako takové, od které se pak vše odvíjí, bych jistě našel ještě několik.

I přese všechny problémky a problémy, které bychom objevili v přísnější analýze, je inscenace scénicky poutavá, hravá a vlastně i líbivá. A na děti „funguje“, byť si nejsem jistý, nakolik příběh pochopily a zdali by o něm dokázaly „souvisle“ hovořit. Inscenace mi navíc připadá nadbytečně nastavovaná a v závěru jsem si několikrát říkal, že už by mohl být konec. Jednou jsem dokonce chtěl začít tleskat. Devadesát minut včetně přestávky je pro tuto věkovou kategorii značně šibeničních. Pozornost k dění se tak musí uměle navracet již zmiňovanými vycpávkami v podobě hudby. Věc je to skutečně černobílá, protože se nám to, co vidíme, na jednu stranu líbí (a herci nás baví) a na stranu druhou vlastně moc nemusíme tušit, kde nám zrovna hlava stojí. Nejasnost, nedořečenost a zamlženost motivů kazí veškerý dojem, pár hereckých akcí dokonce vyvrací samotné slovo.

Nicméně, za zhlédnutí určitě stojí a oceňuji také přítomnost motivu smrti. O Čarodějnici se ví, že je zlá a proto musí zemřít. To je prostě fakt. Několikrát zazní i slovo „zabít“, což opět může rozvířit inspirativní myšlenky směrem k uvažování o tom, jak pro děti o smrti a se smrtí hrát.