#PolárkovéBrno: Pšžítelství

Festival Polárkový dort 2016

Profesionální dětské brněnské divadlo v novém kabátě

Daniel Defoe, Ondřej Elbel - Robinson Crusoe

scénář a režie: Ondřej Elbel

Druhou inscenací prvního festivalového dne byl Robinson Crusoe v režii Ondřeje Elbela. Cílovou skupinou jsou diváci 8+, tedy přesně to zákeřné mláděcí rozmezí, jehož hranice „trapné pro prcky“ je stejně nevyzpytatelná jako „to jsem vůbec nepochopil“. Zrovna Defoeova předloha je však pro tuto věkovou kategorii bezesporu přitažlivá, jde konec konců o dobrodružný román. Také však navýsost obsáhlý, popisný a ukecaný. A při převodu něčeho takového na jeviště se nedá vyhnout nutnosti vybrat ze změti témat jedno hlavní a toho se držet.

S dramatizací a dramaturgií se tvůrci poprali více než obstojně. Hlavním tématem v polárkovské inscenaci je očividně přátelství Robinsona a Pátka, dvou kulturně naprosto rozdílných bytostí, kterým hrůza z osamění stojí za tu námahu hledat k sobě cestu. Neboli: celé je to především o vývoji vztahu mezi dvěma postavami. To však předpokládá, že se vztah bude na jevišti skutečně vyvíjet, což bylo v této inscenaci uchopeno poměrně nevýhodně. Fungující a silný je moment záchrany Pátka i jeho první chvíle s Robinsonem. Vzájemná opatrnost, nedůvěra, strach z neznámého i radost ze setkání působí (z valné části jistě díky hereckým výkonům) přirozeně a věrohodně, budování vztahu funguje skvěle. S další scénou však dochází k ohromnému časovému skoku, který nás přenáší rovnou do bodu, kdy je již Pátek s Robinsonem sžitý a sledujeme, jak nabývá nové vědomosti (čtení, výslovnost, „základy teologie“). Nejsme si jisti, kdy jim na sobě začalo záležet a jak mezi nimi vznikla důvěra (a náhlé věnování meče to nedožene). Přitom situací, skýtajících příležitost pro překonávání obav, je v inscenaci celá řada (Pátkova pouta, Robinsonova nemoc, atd.).

Důležité jsou zde drobné fórky, založené především na kulturní a jazykové bariéře, kterých je inscenace plná. Mohlo by jít o legrácky ve své podstatě laciné, ale kvalitní herecké výkony z nich dělají přesně načasované a vypointované gagy, které dávají inscenaci chvílemi až klauniádový nádech. Zpočátku pramení především v „pantomimě“ doprovázené zástupnou řečí. Když se pak Pátek naučí Robinsonův jazyk, vznikají tyto fórky jazykovým míjením v přenesených významech a ustálených frázích, které Pátek neumí dosud správně používat. Právě kvůli ne plně využitému důrazu na vývoj přátelství a velkému prostoru, který byl těmto vtípkům věnován, se tématem stávala spíš komunikace, než vývoj vztahu. Nejprve sledujeme postavy, které k nám promlouvají především jednáním, protože jejich jazyku nerozumíme, potom pomalé a neobratné hledání společné řeči a nakonec se smějeme drobnostem, v nichž na sebe ne zcela sladěné kódy narážejí.

Nešťastné je ale množství prostoru, který byl této třetí úrovni fórků věnován. Kvantitativně totiž vše ostatní natolik převyšují, že to celé ve výsledku působí víc jako inscenace o nedorozuměních, než o komunikaci, tím spíš než o přátelství. S velkým množstvím gagů souvisí i největší úskalí celé inscenace – délka a tempo. Nejlépe fungují akční scény (lidojedi, piráti), zádrhel se začne nenápadně vkrádat zhruba po první třetině. Jednotlivé vtipy fungují samy o sobě výborně, i pro dospělého diváka, ale v takovém množství a jednolité řadě musí zákonitě dřív či později začít unavovat. Tedy právě v jejich množství možná tkví zakopaný pes – odvádí od tématu (dokonce na druhou) a brzdí tempo. Polárkovský Robinson má v těchto ohledech rezervy, které mu nabízí možnost další práce s inscenací, přesto po všech stránkách vyhovuje cílové skupině a zároveň je důstojnou a laskavou oddychovkou pro dospělé.