#PolárkovéBrno: Provokativní hrátky

Festival Polárkový dort 2016

Profesionální dětské brněnské divadlo v novém kabátě

M. Twain, Š. Peták, J. Cimr - Dobrodružství Toma Sawyera
režie: Jan Cimr

Poslední festivalový den zahájila, ve stejně rodinné a přátelské atmosféře jako doposud, inscenace Dobrodružství Toma Sawyera. V úpravě dramaturga Šimona Petáka a režiséra Jana Cimra, s cílovou skupinou I. stupeň ZŠ, kombinuje příběhy Toma Sawyera a Huckleberryho Finna od Marka Twaina. V příjemné divadelní nadsázce, která využívá jemné, ale zato přesně pointované odcizování a různé metadivadelní komentáře, pronikáme do jedné velké klučičí hry. A slovo hra je zde stejně stěžejní a důležité jako slovo smrt v reflexi inscenace Bratři Lví srdce. Společně s Tomem a Huckem nás svou hravostí a živostí okouzlí další z dobrodružství, jež bude vždy připomínat veškeré ty rošťárny a příhody z příběhů typu Bylo nás pět Karla Poláčka.

Spíše odpočinkovější představení, u kterého stačí sedět a koukat, bavit se a nic moc neřešit. V případě dětských diváků pak tajit dech, bát se, chechtat se hereckým eskapádám a tu a tam se i „zanudit“. Udržet si po devadesát a kousíček minuty pozornost mláďat je (vždy) obtížné. Mezi všemi dětskými hrami a představami, s koloritem až archetypálního domácího prostředí (pan učitel, tetička, šprt a bonzák,…), se najednou zjevuje vážný příběh o zemřelém a přesto živém indiánovi střežícím poklad. Celá tahle dějová linka pak ohrožuje jinak bezstarostné fantazírovaní dětí – najednou jsou nuceny čelit skutečnému nebezpečí. Tato vážnost (nebo možná veškerá okolní nevážnost) však celou výstavbu inscenace poněkud komplikuje. Jednotlivé situace se vrství, chvíli je to jen hra a chvíli nám zase jde o život. Humorné situace před oponou získávající atributy klaunských forbín střídá snaha „uvelebit se“ v napínavém příběhu. Asi jako když si dítě hraje s autíčky a simuluje bouračku. Je to zábava, ale zvuk nárazu může být nepříjemný. I to však lze považovat za záměr – konfrontace dětsky bezelstného světa s ne zrovna přívětivou realitou. Občas proto můžeme mít pocit, že něco přebývá nebo jedno druhé přebíjí. Na pomyslném bojišti se setkávají jednak hry tematizované a usouvztažněné k celku, a jednak příběh s pokladem. A vraždou.

Nejasného pocitu nás nezbaví ani skvělé herecké výkony. Opět si mě získal Lukáš Daňhel (Tom), svým komediálním nadáním a přirozenou schopností v přesném timingu pointovat gag. Vyrovnaným partnerem a nahrávačem je mu pak Vít Pískala (Huck). Přes (ne)šikovnost překrývání vrstev příběhu zaujme Jakub Cír, což je hrající šéf techniky, v roli záporáka-indiána Joa. Všichni ostatní herci balancují kdesi mezi přirozeností a účinným markýrováním. Takovým, které ocení nejen dětský divák. Skvělá a vynalézavá je práce s veškerými rekvizitami. Divadelní znakovost (např. když se z křížů na náhrobcích stanou meče) ladně přeskakuje z jednoho významu na druhý a nechybí ani, pro Polárku zřejmě typická, aktivizace diváka skrze prostor.

Otázkou však zůstává, jak se vyrovnat s částečnou – raubířsky kontroverzní – proměnlivostí ústředního tématu. Je jím víc hra nebo příběh? Jestli nakonec jednotlivé dílky a kousky nefungují lépe zvlášť nežli pohromadě. Dobrodružství Toma Sawyera je pro mě osobně více hrou. Hrou s divákem, která baví, straší a provokuje.