#PolárkovéBrno: Nebojácně o Smrti

Festival Polárkový dort 2016

Profesionální dětské brněnské divadlo v novém kabátě

Astrid Lindgrenová - Bratři Lví srdce
dramatizace: Vladimír Čepek (překlad Jarka Vrbková)
režie: Jan Cimr, dramaturgie: Alžběta Michalová

Pátou inscenací polárkovského repertoáru je příběh světoznámé dětské autorky Astrid Lindgrenové – Bratři Lví srdce. Předloha si možná co do známosti nezadá se svými úspěšnými předchůdci, ať už Dětmi z Bullerbynu nebo třeba Pipi Dlouhou punčochou, ale rozhodně má co nabídnout. V režii uměleckého šéfa divadla Jana Cimra se vydáváme za příběhem dvou bratří a odtud ještě dál, do Nangialy, kde prožijeme vyprávěnku o tom, že Smrt je nedílnou a přirozenou součástí našeho života. Tak trochu smířlivá a tak trochu explicitní inscenace je určena dětem od osmi let, ačkoliv v rámci festivalu nebylo překvapením, že v hledišti zasedli i diváci výrazně mladší.

Smrt, psána s velkým S nejen proto, že je na začátku věty, je zde hlavním leitmotivem, neboť je k ní neustále odkazováno a sama se tak stává tajuplným průvodcem do snového světa kdesi na konci oblohy. Po dozvucích úvodní baladické písně je vykreslována zpověď o tom, že Smrt si nevybírá. A už vůbec ne podle věku. Inscenace ale není pouze o Smrti, na diváka souběžně čekají i tradiční motivy, jež náleží každému dobrodružství – přátelství, odvaha, obětavost i zrada – prostě vše, co má velký příběh mít. A přitom se nejedná o žádnou násilně návodnou formu, která by omšele vymezovala, co je dobré a co zlé. To už děti dávno vědí, a proto mohou na své cestě za poznáním pokročit dál. Když starší Jonatán (13) umírá při záchraně mladšího Karla (10), ocitá se v Zemi zaslíbené, kde jsou všichni šťastní. Umírá přece pouze tělo, a tak když se do této Nangialy odebere i dlouho nemocný Karel, začíná oběma nové dobrodružství. 

V Třešňovém údolí se možná mají všichni dobře, zato údolí Šípkové sužuje mocný tyran Tengil. Na straně dobra pak stojí Holubičí královna Žofie a Tengilem vězněný Urban, kterýžto je tím, kdo musí být zachráněn, aby bylo možné tyrana svrhnout. Je totiž jediným, kdo má odvahu zabít. Všudypřítomná a postupně se zhmotňující Smrt se znovu hlásí (a zcela otevřeně!) o své prvenství. Postavy navíc umírají před zraky diváků, na otevřené scéně, tady a teď. Bratři jsou nuceni vypořádat se nejen s (nečekaným) zrádcem a Tengilem, ale i příšerou, která však smrtelně zraní Jonatána. Bratrské karty se tak v závěru obracejí a Karel se stává Jonatánovi oporou, kterou mu v jejich „předchozím životě“ byl on.

Každá jednotlivá složka představení souzní s tou druhou, do hry je navíc vzat celý plán divadla včetně hlediště a horní rampy jeviště – což je nejen efektní, ale zároveň to může sloužit jako „uklidnění“ dětského diváka – odhalení skutečnosti, přiznání iluze – hele, vždyť jsme pořád v divadle! Místy chladné, děsivé a strašidelné inscenaci mimo jiné dominuje, stejně jako v případě Děvčátka Momo, scénická hudba (zde David Lomič). Za stěžejní dále považuji nejen její přesah, ale také pestrou a promyšlenou divadelnost. Zmínit si rozhodně zaslouží i herecké výkony Lukáše Daňhela (Karel) a Tomáše Sukupa (Jonatán), kteří bezpochyby patří k nejzdatnějším členům současného ansámblu.

Co bych si dovolil vytknout, je dle mého zbytečná přestávka, která poněkud retarduje jinak dobrý temporytmus a ubírá na mrazivé atmosféře. Na to však zapomínám v okamžiku, kdy sleduji kongeniálně dramaturgicko-režijně vystavěný závěr. Ozve se znovu ten ponuře zpívaný baladický motiv a dramatický oblouk se jako Ouroboros uzavírá ve své opakující se nekonečnosti. Metafory plesají, téma Smrti se klaní a diváci jsou slabě ozářeni světlem, za kterým se Karel a Jonatán, tentokrát už spolu, vydávají. Kam že jdou? A co je na tom tak skvělé? To už si budete muset zjistit sami, až představení navštívíte. A Smrti se nebojte. A už vůbec se nebojte o Ní s dětmi mluvit.