Festival Polárkový dort 2016
Profesionální dětské brněnské divadlo v novém kabátě
Z. Patráková, T. Lexová - Český středověk
režie: Zuzana Patráková
Druhý festivalový den, jemuž bych dala podtitul „geniální divadlo šmrncnuté tématem smrti“, uzavřela inscenace Český středověk aneb Co Kosmas nevěděl a Dalimil si vymyslel. Šmrncnuté tématem smrti proto, že v každé ze tří inscenací bylo – různými způsoby – téma smrti přítomné.
Začnu odjinud. Podle série knih Děsivé dějiny je natočen stejnojmenný seriál, který v současnosti běží na ČT:D. V podstatě směřuje tam, kam Český středověk. Jinou formou, tak trochu bulvární, podat dětem zásadní historické události, polemizovat se školním výkladem, zkusit přesvědčit, že historie je cenný zdroj informací, paralel k současnosti i zábavy. Děsivé dějiny i Český středověk mluví jazykem cílové věkové skupiny (Dějiny bych řekla tak 8+, Český středověk podle webu divadla 12+) a jejím humorem. V případě Dějin jsem ovšem u nejednoho dílu měla pocit spíše trapnosti, kýče a neumětelského zpracování. Český středověk, jehož autorkou je spolu s režisérkou Zuzanou Patrákovou i současná vedoucí Polárky Tereza Lexová, jde na to stejným způsobem. S tím rozdílem, že o kýči, trapnosti a neumětelství tu rozhodně mluvit nelze.
Před diváky se rozjíždí crazy groteska rámcovaná školním výkladem učitele, který přichází do třídy a pěkně po cimrmanovsku zahájí svou přednášku pro nás, diváky-žáky, o Přemyslovcích. Uvede je však jako postavy mytické, neboť neexistují žádné relevantní prameny, které by potvrzovaly, že vše, co se tvrdí, že se stalo, se skutečně stalo. Učitel zpochybňuje jednu událost za druhou, sarkasticky je komentuje a žáci se příliš nedozvědí. Přemyslovci a kol. ožívají, vstupují do výkladu a předvádí dětem interpretace známého i neznámého. Nejde ovšem o pokračování v poučování s lehkou nadsázkou, ale o maximální řachandu (v nikoli negativních konotacích) ve stylu tak to možná bylo. Text a inscenace chtějí především pobavit děti věcmi, které samy znají ze školy a možná je moc nebaví. A zábava to není laciná, humor se celou dobu nese v silně parodickém stylu, vtipy a gagy se přesně drží v úrovni humoru teenagerů (ale samozřejmě nejen jich).
Parodie bude asi nejvýstižnější slovo pro Český středověk. Parodie na všechno. Na muzikál, na balet, na divadlo, na školu, na dějiny, sama na sebe, na akční filmy. Parodie, která ani na chvíli nesleví, nesklouzne do trapnosti a neztratí se sama v sobě. Inscenátoři i herci celou dobu obdivuhodně drží žánr, gagy jsou přesně vypointované. A co je zcela zásadní, humor prostupuje všechny složky inscenace, není obsažen jen v té textové, ale i v mimické, hudební, pohybové i scénografické. Dalo by se čekat, že s takovou porcí humoru bude uleveno divadelnosti, protože je to přece táák vtipnýýý. Ale ani tady Český středověk nekulhá, objekty na scéně mění neustále své významy.
Tvůrcům Českého středověku se podařilo vytvořit vynikající komedii pro celou rodinu (ačkoli je pro děti výhodou, když jsou dějin znalé), která je řachandou od začátku do konce, což není málo. I zasmát se je potřeba, divadlo nás nemusí jen společensky uvědomovat a emocionálně burcovat. A přitom to stále zůstává divadelně vynalézavé, herecky precizní a pěvecky čisté.
Z. Patráková, T. Lexová - Český středověk
režie: Zuzana Patráková
Druhý festivalový den, jemuž bych dala podtitul „geniální divadlo šmrncnuté tématem smrti“, uzavřela inscenace Český středověk aneb Co Kosmas nevěděl a Dalimil si vymyslel. Šmrncnuté tématem smrti proto, že v každé ze tří inscenací bylo – různými způsoby – téma smrti přítomné.
Začnu odjinud. Podle série knih Děsivé dějiny je natočen stejnojmenný seriál, který v současnosti běží na ČT:D. V podstatě směřuje tam, kam Český středověk. Jinou formou, tak trochu bulvární, podat dětem zásadní historické události, polemizovat se školním výkladem, zkusit přesvědčit, že historie je cenný zdroj informací, paralel k současnosti i zábavy. Děsivé dějiny i Český středověk mluví jazykem cílové věkové skupiny (Dějiny bych řekla tak 8+, Český středověk podle webu divadla 12+) a jejím humorem. V případě Dějin jsem ovšem u nejednoho dílu měla pocit spíše trapnosti, kýče a neumětelského zpracování. Český středověk, jehož autorkou je spolu s režisérkou Zuzanou Patrákovou i současná vedoucí Polárky Tereza Lexová, jde na to stejným způsobem. S tím rozdílem, že o kýči, trapnosti a neumětelství tu rozhodně mluvit nelze.
Před diváky se rozjíždí crazy groteska rámcovaná školním výkladem učitele, který přichází do třídy a pěkně po cimrmanovsku zahájí svou přednášku pro nás, diváky-žáky, o Přemyslovcích. Uvede je však jako postavy mytické, neboť neexistují žádné relevantní prameny, které by potvrzovaly, že vše, co se tvrdí, že se stalo, se skutečně stalo. Učitel zpochybňuje jednu událost za druhou, sarkasticky je komentuje a žáci se příliš nedozvědí. Přemyslovci a kol. ožívají, vstupují do výkladu a předvádí dětem interpretace známého i neznámého. Nejde ovšem o pokračování v poučování s lehkou nadsázkou, ale o maximální řachandu (v nikoli negativních konotacích) ve stylu tak to možná bylo. Text a inscenace chtějí především pobavit děti věcmi, které samy znají ze školy a možná je moc nebaví. A zábava to není laciná, humor se celou dobu nese v silně parodickém stylu, vtipy a gagy se přesně drží v úrovni humoru teenagerů (ale samozřejmě nejen jich).
Parodie bude asi nejvýstižnější slovo pro Český středověk. Parodie na všechno. Na muzikál, na balet, na divadlo, na školu, na dějiny, sama na sebe, na akční filmy. Parodie, která ani na chvíli nesleví, nesklouzne do trapnosti a neztratí se sama v sobě. Inscenátoři i herci celou dobu obdivuhodně drží žánr, gagy jsou přesně vypointované. A co je zcela zásadní, humor prostupuje všechny složky inscenace, není obsažen jen v té textové, ale i v mimické, hudební, pohybové i scénografické. Dalo by se čekat, že s takovou porcí humoru bude uleveno divadelnosti, protože je to přece táák vtipnýýý. Ale ani tady Český středověk nekulhá, objekty na scéně mění neustále své významy.
Tvůrcům Českého středověku se podařilo vytvořit vynikající komedii pro celou rodinu (ačkoli je pro děti výhodou, když jsou dějin znalé), která je řachandou od začátku do konce, což není málo. I zasmát se je potřeba, divadlo nás nemusí jen společensky uvědomovat a emocionálně burcovat. A přitom to stále zůstává divadelně vynalézavé, herecky precizní a pěvecky čisté.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.