#PolárkovéBrno: Čas je život

Festival Polárkový dort 2016

Profesionální dětské brněnské divadlo v novém kabátě

M. Ende, J. Cimr, M. Sopuch - Děvčátko Momo a ukradený čas
režie: Michal Sopuch

Předlohou inscenace Děvčátko Momo a ukradený čas, která odstartovala druhý den festivalu Polárkový dort, je kniha Michaela Endeho. Znám je především jako autor Nekonečného příběhu, v němž stejně jako v Momo pokládá otázky nad postavením člověka ve zrychleném, konzumním a odcizeném světě. Takovými tématy se naše jeviště pro děti dvakrát nehemží, protože nutit je přemýšlet je stále ještě velmi náročný a riskantní podnik. A právě proto, pro odvážnou dramaturgii, je tato polárkovská inscenace ukázkou jednoho z nejcennějších typů divadla pro děti, které se na českých scénách může objevit. A jde ještě dál – nutí přemýšlet i rodiče. Sahá jim do svědomí. To je teprve pravý adrenalin.

Momo je malá holčička, zosobnění vřelého člověčenství, bezelstného a nezatíženého pseudohodnotami. Brzy se však setkává s chladnou neosobní mocí, která v kolektivní postavě agentů z Ústavu pro úsporu času personifikuje právě konzum. „To jediné, na čem v životě záleží, je, aby to člověk někam přivedl, aby se něčím stal a něco měl.“ A čas jsou peníze, proto je nezbytně nutné ho co nejvíce ušetřit, vše ostatní už člověku spadne do klína. Bezprostřední a přátele upřímně milující Momo, nadaná mimořádnou empatií a schopností naslouchat ostatním, se tak stává pro chladný a nelidský systém kamínkem mezi ozubenými koly. O to větší hrozbu představuje, když se jí i sám agent vyzpovídá o skutečných úmyslech Ústavu. Nepodlehne až agresivnímu nátlaku agenta (reklamě), odmítne hrát si s Dokonalou panenkou, která ji má svou dokonalostí nejen znudit a naučit ji řešit nudu kupováním nových věcí, ale má před ní (dítětem) ochránit její přátele (dospělé), které beztak jen okrádá o čas. „Proč ztrácet čas hraním s dětmi, když si děti mohou hrát samy.“

Vliv uniformních, nenápadných šedých agentů se městem šíří jako nemoc a postupně stravuje i dívčiny přátele. To je část mnohem silnější pro dospělého diváka, protože se každý musí alespoň v jedné z postav poznat. Ať už jde o hostinského Nina a jeho ženu, jejichž poklidný podnik, dosud místem setkávání, se mění ve sterilní fast food nebo o průvodce Gigiho, kterému se splní sen stát se slavným a téměř s husí kůží sledujeme, jak se Momo marně snaží povídat si s jeho záznamem v televizi („Televize není jako kamarád!“). Nebo se poznáme v zametači Beppovi, který je vzorem poklidného, spokojeného života, ale kterého agent bez námahy vydírá – pracuj tak, abys ušetřil osm hodin, jinak se Momo něco stane. Beppo tak podlehne systému v domnění, že obětuje sebe a svůj životní čas, aby se o Momo postaral (a který rodič by se v tomhle alespoň občas nepoznal?!) A moment, kdy holčička chodí od jednoho přítele k druhému, snaží se je varovat a je posílána pryč, ať nezdržuje, musí také důvěrně znát každý divák. Navíc, agenti lidské časy uložené ve své „bance“ těžce zpronevěřují a celé jejich působení je jen jeden velký podvod. Lidem honba za penězi a postavením štěstí nepřináší, nic jim do klína nepadá a po čase se začínají podobat šedým agentům. Momo to ví a proto je pronásledována. Ještě více filosofie přichází, když se Momo uchýlí pod ochranu mistra Hóry, pána času. Dostává se jí poznání a pochopení, jak čas funguje a jak lze agenty porazit a zachránit přátele. „Čas je život a život je v srdci.“ Tam se téma celého příběhu rozvíjí naplno – jak vnímat svůj čas a jak s ním nakládat? Čím ho chceme naplnit? Co je pro nás opravdu důležité?

Ne ráda a ne často popisuji děj, zde jsem si to však neodpustila, protože nedovedu pár větami obsáhnout hodnotu a důležitost námětu, který Jan Cimr (dramaturgie a scénář) a Michal Sopuch (režie a scénář) zvolili, navzdory všem rizikům, které příliš přemýšlivé divadlo přináší. Velice šťastným v této inscenaci byl výběr hudby, mocné to zbraně. Je velmi efektní, poměrně temná a od počátku velice dramatická, udržuje v inscenaci tempo a napínavou atmosféru. S pohodovým sluníčkovým podkresem, tak častým v inscenacích pro děti, by dění na jevišti nemohly brát vážně, zatímco takhle byli zařezaní do sedaček i otrlí tatínci. Neméně trefilo do černého i řešení scény – projekce, černé světlo, téměř neměnná a zároveň tak proměnlivá scéna se s hudbou přesně doplňuje a dává dílu osobitou poetiku. Avšak nejen hudba s vizuálními efekty vytváří divácky silné momenty. Když se bytostně člověčí Momo nešťastně motá mezi nalajnovanými, mechanickými trasami svých „nakažených“ přátel nebo když se ptá, jak vypadají lidé, kteří již agentům konzumu a zběsilosti podlehli a Hóra ji výmluvně postaví čelem k divákům, musí zkrátka děti i dospělí přemýšlet, ať je jim to po chuti či ne. Co znamená život a co smrt? Není vlastně promarněný život také smrtí? Neumírá popravený agent v podstatě proto, že odevzdal svůj čas?

Z hlediště však šeptem často zazníval jeden problém – mnoho dětí nepochopilo přeměnu Mominých přátel, jejich převlečení do šedého, nepoznaly je a považovaly za nové postavy. Pohyb znaku je pro ně příliš náročný. Jednalo se o nejmenší z diváků, proto možná zůstává na zvážení věk cílové skupiny. Je to kvalitní a nesmírně hodnotný příběh, nicméně výrazně filosofický a bez rozvinuté schopnosti abstraktního myšlení nemůže divák kupčení s časem pochopit, natož jakoukoli symboliku a metaforu. Čtyř-pětileté děti nemají šanci, odnesou si vizuální vjemy, možná emoci z hudby, možná konkrétní situace, ale ani příběh, ani žádné sdělení se k nim nejspíš dostane, v tomto věku si tolik jednotlivých prvků nemohou usouvztažnit. Zároveň – budu se opakovat – je to inscenace přínosná dětem úplně stejně, jako dospělým, rodiče podle mě patří do cílové skupiny stejně, jako děti. Inscenace ke každému mluví adekvátním jazykem, aniž by se navzájem rušila. A že má opravdu mnoho co říct.