Banálně banální

„Hele, Familie Flöz, tak to je top, to je jako must see, na to určitě běž!“ To mi bylo řečeno a tak si kvapně kupuji lístek na první reprízu inscenace Hotel Paradiso, kterou uvedla Jatka 78. Čekám bombu, pecku, úžas. S naivním natěšením usedám. Naivní natěšení a zvědavost – kdy konečně přijde to něco, to skvělé a ohromující divadlo – mi vydrží zhruba do půlky představení. Pak se smiřuji s tím, že nic z toho se konat nebude. Začínám se vrtět a v duchu si stěžovat na plastové židle. Nejprve jsem si o viděném nemyslela nic moc, ale moje apatie přešla v lehké naštvání.

Hotel Paradiso. // foto Marianne Menke // zdroj: web souboru

Familie Flöz je mezinárodní soubor. Počátky jeho vzniku sahají do roku 1994, na Folkwang University of the Arts v Essenu. Od roku 2001 sídlí soubor v Berlíně, nicméně těžiště jejich činnosti spočívá v tour po světě. Zabývají se divadlem masek. Do Prahy přijeli s devět let starou inscenací Hotel Paradiso. Rodinný čtyřhvězdičkový hotel někde v Alpách, jehož plynulý chod zajišťuje stará matka, k ruce jsou jí dcera se synem. Symbolem hotelu a modlou je jejich zesnulý otec a manžel, jehož podobizna visí nad výtahovými dveřmi a při každé příležitosti na ni rodina i personál hotelu nábožně a s úctou hledí. Syn, který je provozním, soupeří se sestrou, kdo bude mít v hotelu větší slovo. Tudíž dcera neustále bojkotuje bratrovo vedení hotelu a snaží se zavádět změny podle svého gusta. Personál tvoří ještě kuchař a pokojská. Ačkoli se matka snaží udržovat chod hotelu v normálních kolejích, dějí se nejrůznější eskapády a průšvihy – především kvůli sourozeneckému boji – které vyvrcholí napadením muže, který uděluje nebo odebírá hvězdičky prokazující úroveň hotelu. Všechny hvězdy jsou hotelu odebrány a matka umírá. Souboj mezi sourozenci graduje, začnou umírat lidé, až nakonec zůstane naživu jen kuchař a pokojská. Tolik příběh ve zkratce.

Zábavná linie gagů a eskapád je občas narušena „melancholickými“ pasážemi: začne hrát tklivá hudba, svítí namodralé světlo… to když duch otce vystoupí z obrazu (což vypadá tak, že jeho obličej sjede dolů z rámu a otec vystoupí z výtahu) nebo když zemře matka. A celá inscenace touto smutně tíživou atmosférou i začíná a končí, jenom je ještě doplněna nejspíše symbolickým aktem – na začátku syn stojí před obrazem v bodovém světle, všude kolem ta atmosféra, a on tančí a sype na sebe něco jako sníh. To samé se opakuje na konci, pouze na obraze jsou bratr se sestrou a před nimi tančí služka. Tyto hluboké pasáže měly zřejmě tvořit protipól ke komickým pasážím, aby všem bylo jasné, že je to tragikomické (!).

Pominu bezduchost a ohranost samotného příběhu – i na hloupém a jednoduchém ději se dají stavět kvalitní komické situace. V případě divadla masek ještě o to vtipnější, neboť odpadává práce s mimikou a většina srandy se musí odehrávat ve fyzické akci a v dobře vymyšlených gazích. Jenomže… nemohu se zbavit dojmu, že na to, že mělo jít o podivný hotel, kde se dějí bizarní věci, bylo toho bizáru nějak sakra málo. A že by to byla sranda k popukání, to se také neodvažuji tvrdit. Pokud nemá vadit ohranost příběhu, ohranost gagů a situací už ale vadí velmi. Čemu se mám smát, když jsem to všechno už tisíckrát viděla někde jinde? Čemu se mám smát, když právě tato – chtělo by se říci až vykradenost – hraničí s kýčem? S lacinou a poplatnou snahou pobavit a dojmout za každou cenu něčím, co je "jako ze života", ale přitom dostatečně crazy a s „černým humorem“, abychom se mohli všemu vysmát? Upozorňují na to už charaktery hlavních postav: syn, který touží po romantické lásce, pokojská, co krade, rázná matka – stařenka co vše řeší ranou holí, dcera – nafrněná kariéristka a kuchař, co rozporcuje vše, co mu přijde pod ruku. Ale stále ještě by to mohlo být vtipné. Jenomže se přede mnou odehrávají situace a fórky, které znám z němých grotesek, Mr. Beana, situačních komedií, několikrát se mi živě vybavil film Čtyři vraždy stačí, drahoušku.

Hotel Paradiso // foto: Gabriele Zucca // zdroj: web souboru

Ano, samozřejmě se dá namítnout, že toho zase tak moc nového vymýšlet nejde a že ty gagy jsou osvědčené a fungují. A že jde přeci o němou situační komedii a to je prostě konvence žánru. Myslím ale, že „osvědčené gagy“ a „konvence žánru“ budou fungovat v případě, že jsou dány do nového nebo pozměněného kontextu, jsou použity jinak, tím jsou oživeny, a proto jsou stále vtipné. Alpský rodinný hotel, kde nic nefunguje kvůli nekvalitním mezilidským vztahům, mi jako nový ozvláštňující kontext nepřijde. Proto se nedokáži smát a aplaudovat roztomile rozpačitým trapasům, které se dějí, když podprůměrný muž vidí nadprůměrně krásnou ženu, všem těm humorným situacím s otáčivými dveřmi ani neustálým soubojům mezi sourozenci o barvu záclonky a dalším kiksům, které nakonec odnáší nevinní hosté. A čemu už vůbec nedokáži nadšeně tleskat, to je echt kýčovitý konec, kdy se herci zřejmě chtějí předvést, co vše umí, a tak vytáhnou alpské zvonečky, harmoniku a cosi jako lžičky a zahrají nějakou tu písničku pro pěknou chviličku a šťastnou dušičku. 

Hotel Paradiso // foto: Marianne Menke // zdroj: web souboru

Během představení jsem si mnohokrát vzpomněla na inscenaci Jiřího Havelky v Divadle Na zábradlí Šílenství. Je v něčem Hotelu Paradiso podobná. Divný hotel, kde se dějí divné věci – v každé inscenaci jde samozřejmě o něco jiného, ale princip práce s gagem a komickými situacemi je podobný. U Šílenství je to všechno ale tak nějak zábavnější – protože nové, neokoukané a skutečně bizarní. U Hotelu Paradiso nikoli. A navíc, Havelkovo Šílenství mělo skvěle vybudovanou atmosféru – Familie Flöz s ní pro jistotu nepracují vůbec. Nebo, jak jsem výše psala, jdou na dřeň sentimentu.

Podotýkám, že co do práce s maskou a pantomimické zdatnosti herců nemám co vytknout. Stejně tak čistě technické provádění gagů, reakce a pointování bylo čisté, načasované přesně. Ale jediné, co mohu skutečně s obdivem ocenit je, že všechny postavy ztvárnili pouze čtyři herci – osoby se ve scénách střídaly velmi rychle, až těžko uvěřit, že se to dá zvládnout ve čtyřech. To je pro mě osobně skutečně to nejzajímavější na celém Hotelu Paradiso. Bohužel.

Psáno z reprízy 2. března 2017

FAMILIE FLÖZ – Hotel Paradiso. (Autoři hry Sebastian Kautz, Anna Kistel, Thomas Rascher, Frederik Rohn, Hajo Schüler, Michael Vogel a Nicolas Witte; režie Michael Vogel, premiéra 19. dubna 2008 v Theaterhaus Stuttgart)